Fašaňk po moravsky,

MASOPUSTNÍ ZLATAVÝ KOUSEK NEBE......

Poláci jim říkají pączki, Italové bomboloni, Rakušané krapfen, Němci berliners. Dobrá kobliha je rajským vynálezem, což dobře věděli naši předkové, kteří smaženým pečivem uctívali nejveselejší a také nejobžernější svátek roku – masopust. Kobližka, kobyliha, koblih, šiška, krepla, smažinka, natahovačka… Není kraje, kde by se o masopustu nesmažilo. Tradice koblih coby masopustních lahůdek sahá do hluboké minulosti. Kazatel Tomáš Štítný ze Štítného se v knize Řeči nedělní a sváteční z roku 1392 pohoršuje nad masopustem kvůli lehkomyslnému utrácení peněz, „šeredným řečem“, které lidé vedou, a také kvůli „šeredným písním“, jež v těchto veselých bláznovských dnech znějí. Lidé při tom jedí oblíbené „koblihy a pijí, až se přepijí“. Jak je z ukázky jasné, autor, ač není duchovní, masopust odsuzuje. Nelíbí se mu

veselost a uvolněné mravy, které při slavení panují. Tomáš Štítný tvrdí, že by lidé měli být smutní, protože Ježíš Kristus zemřel kvůli nim. Ty, co masopust slaví, označuje za pohany.

Když už masopust, tak s plnou parádou! Smažte koblihy a boží milosti, pečte maso a slaninu, vařte hory knedlíků, nakládejte si na talíř jelita s jitrnicemi a tlačenkou, ochutnávejte uzené, nandávejte si bohatě z hrnce zabijačkového guláše, odšpuntujte voňavou domácí kořalku. Do jedné nohy na trávení a do druhé proti mrazu, to když nám přeje příroda. Kynuté těsto lehké jako vánek rozplývající se na jazyku plněné lahodnou marmeládou. Navrchu křupavá kůrka zlatavého těsta posypaná cukrem s vanilkovou příchutí – tahle kombinace okouzlí chuťové buňky snad každého gurmána.

A právě koblihy budou středem našeho zájmu. I když koblihy znali již dávné civilizacestaří Egypťané, my v Česku je máme spojené především s Rakouskem a Vídní. Právě zde je poprvé usmažila Cäcilie Krapfová. Plnila je ovocnou směsí a prodávala pod názvem “CCillikugeln”. Později koblihy získaly i název po této vyhlášené pekařcejméno po ní, tedy “Krapfen”. Toto slovo totiž v němčině znamená kobliha. Jak už to bývá, ke každému pokrmu se pojí legenda o jeho vzniku, ne jinak je tomu u koblih. Není tomu jinak ani u koblih. Pověst říká, že se jednoho dne Cäcilie tak rozhněvala na svého muže, až po něm při hádce hodila kousek těsta. To se od muže odrazilo a spadlo do hrnce s vroucím tukem. A voilà, skvostný dezert, který milují lidé na celém světě, byl na světě. Druhá legenda vypráví příběh jednoho berlínského cukráře. Ten prý dříve sloužil ve válce a střílel z kanonu. Díky tomu ho napadlo péct sladké pochoutky ve tvaru děloveckých koulí. Ve středověkých receptářích se setkáme s rozličnými náplněmi a různými druhy koření, které hospodyňky do koblížků přidávaly. Jedná se třeba o řeřichu, šalvěj či kdoule. Koblihy se smažily ve vysoké vrstvě toho nejlepšího oleje (někdy i bukvicového). Olej lidé nedokázali konzervovat, a proto si v zimním období, kdy se lisoval, oblíbili právě smažené koblihy. Kupříkladu „těsto kobližné“ pochází z rukopisné sbírky kuchařských návodů z 15. století a připravíte dle něj spíše moučník mnohovrstevnaté chuti. Mandle se svařily s vínem a zadělaly do těsta, těsto se řádně „ošafranilo“ a pak vyválelo. Jeden plát těsta se položil do formy, na něj se nakladlo, co spižírna dala, a navrch se dal druhý plát. Celé kobližné dílo se osmažilo na másle. Obyčejné koblihy byly nejspíše tak běžné, že do poloviny 17. století se jejich příprava v kuchařkách nijak nerozvádí, ale figurovaly v ostatních receptech, třeba v kobližné kaši. To se koblihy rozkrájely na řezanici, svařily se s mlékem a cukrem a kaše se nesla pocukrovaná a oskořicovaná na stůl. Až v první polovině 17. století se v rukopisném sborníku kuchařských receptů šlechtických objevuje hned několik nápaditých, na másle usmažených bochánků. Vybrat jste si tehdy mohli nejen ze sladkých koblihů jablkových, fíkových, vaječných, mandlových či s lístky růže, ale i z dnes méně běžných šalvějových, hrachových nebo rakových. Tomuto moučníku byla dříve přisuzována magická síla. Několik kousků z první upečené várky koblih se vždy uschovalo, usušilo a posléze rozdrtilo na prášek. Během roku se pak tento prášek přidával do krmiva nemocným zvířatům. Masopustní koblihy připravené podle našich prababiček jsou pečivo, nad nímž musí všem nutričním specialistům hrůzou vstávat vlasy. Naštěstí se pečou jen jednou do roka. Prabáby na nich nešetřily – však se koblihy nabízely maškarnímu průvodu, a to by bylo, aby byly šizené! Mluvilo by se o tom celý rok.

Někdo má raději bavorské vdolečky. Jsou to takové lepší koblihy, které nemají náplň uvnitř, ale zavařenina s tvarohem se dává na povrch. Vypadá to velmi efektně. Koblihy se plní také mákem, oblíbená je čokoládová náplň nebo vanilkový krém. Některé hospodyně si pochvalují zavařeninu z angreštu, která díky rosolu pěkně drží a pohodlně se může plnit do syrových koblih.

Zdroj ZÍBRT, Čeněk. Staročeské a lidové hry masopustní: Jak Bachusa pochovali. Praha: Besední obřady, 1928. ZÍBRT, Čeněk. Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní. Praha: nákladem J.R. Vilímka, 1889. Československá vlastivěda díl III.: Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968.