Francie

Také já hltám všechny cestopisné reportáže z Francie, samozřejmě jsem musela vidět i ten koncert z Paříže, ty noční záběry Paříže z výšky mne vracely do té dávné listopadové noci. Také moc ráda vzpomínám na všechny ty doteky s Francií, nebylo jich asi tolik, jako jsi zažila ty, ale bylo to krásné. Lituji, že jsem se nedostala do kaňonu Verdon, zeť tam byl s partou chlapů a přivezl kouzelné snímky, také jsem viděla v TV nějaká videa, je to těžká romantika. Zažila jsem ale ještě tu Francii a hlavně Paříž ze starých časů, klidných a přívětivých.

Dneska byla tv také vůči milovníkům Francie přejícná ;-)) .

a milovníka Francie a všeho francouzského Jiřího Žáka. Vzpomněla jsem si na kdysi vysílaný rozhlasový pořad, kde vyprávěl také o svých přátelských debatách s francouzskými předními herci, jejichž životopisy se i zabýval. U Jeana Maraise například při zkoumání jeho rodokmenu přišel na zajímavou stopu, která vedla od jistého českého Mareše.

a kromě toho shlédla dokument o Gérardu Philipovi, hodně jsem toho o něm nevěděla. No a dnes večer Hrbáč - asi po desáté? - ale už to tolik nežeru ;-)) jako v patnácti.

jak na Paříž, tak i na ten pohled z výšky na jižní Francii (ta série cestopisů je úchvatná). Slibují i největší evropskou dunu, bude to zřejmě Duna du Pyla, kam jsme se taky drápali. Fascinující táhlá vysoká hora žlutého písku, pro lepší vyšplhání jsou na ni dřevěné schůdky, z jedné strany pohádkový výhled do dálav Atlantiku, z druhé strany zdrcující pohled na moře borových lesů, které písek pomalu pohlcuje. S vidinou vykoupání jsme odtud pokračovali po pobřeží dál k pláži, kde nás ale zastihl odliv a tak jsme jen zírali, jak se spousty místních vrhají na vodou opuštěné skalky a šťourají a dolují z nich ukryté mořské potvůrky, zřejmě k večeři.
Ten včerejší Hrbáč byl pro mne taky krásnou vzpomínkou na letní kino v Rakovníku. Poslední, asi už osmou adresou, kde skončili můj děda Osička s babičkou svou životní pouť, byla bývalá synagoga, ve správě města upravená asi na pět bytů (nyní je v ní galerie malíře Václava Rabase). Malá kuchyňka a pokoj, minišpajzka s okénkem s výhledem na oltář, záchod na chodbě společný pro tři partaje. V koutě přilehlého pozemku synagogy si děda, nadšený amatérský pomolog, vybudoval malou zahrádku, mičurinsky tu úspěšně piplal své malé jablůňky s obřími jablky. O zahrádku přišel, když se tu město rozhodlo vybudovat v akci Zet letní kino, ale získali jsme díky nasměrování okna z ložnice perfektní "lóži" v prvním patře hned vedle promítací přístavby. Co já tu viděla krásných filmů konce padesátých a šedesátých let, vedle už zmiňovaného Hrbáče a jiných romantických také divočiny s Belmondem, italskou produkci, hlavně Mastroianniho a Lorenovou a řadu mayovek, které tak krásně doplňovaly letní večery a zpestřovaly prázdniny.

Samozřejmě jsem se také dívala.

za pps o pařížské opeře. Vevnitř jsem nebyla, ale kolem ní ano. A ta doprovodná hudba ! Operu Nabucco miluji.

chtěla jsem pařížskou operu tedy odkaz dát tady ,ale nějak mi to nešlo okopírovat proto jsem volila ti to poslat mejlem. Nikdy jsem ve Francii nebyla ,ani nikde jinde ve světě krom Slovenska a Polska,to neznamená že nevím nic o památkách a kráse ve světě. Sleduji všechny pořady v TV jak o přírodě , tak i o putování po zajímavostech světa. Vnitřek katedrály to je krása a Nabucco miluji vím jak moc mě zasáhlo když vznikl požár

Francie má krásná místa z pohledu turistů, kteří nemají dost času vidět i její druhou tvář. Ve Francii jsem pár měsíců byl, viděl jsem velká města, dostal se i do rodin. Myslím si, že by bylo hodně lidí zklamaných, lidé tam žijí ve všech směrech jinak.