každý den s úsměvem

Asi taky tak trošku psychiatrická záležitost. Něco mne před pár dny štíplo, svědí to dosud jako čert a samozřejmě v místech, kam si ani nedohlédnu, jen systematicky rozškrabávám (pravá strana zad, skoro podpaží). Ty potvory si vždycky vyberou něco tak nedostupného. Že by klíšťák, napadne člověka, co s tím? Ze všech možných eventualit (nejsou po ruce lidi), mne napadá sestřička u doktorky. Vyrukovala jsem tedy na sedmou do ordinace, kde jsem už asi dva roky nebyla, jen si nechávám posílat e-recept na prášky na spaní. Bez té hrsti léků, co bych měla brát, je mi jen zanedbatelně hůř a návštěvu doktorky mám v plánu jen pro případ nějaké bolestivé příhody. Místo sestry tu narážím na doktorku, moc a moc se omlouvám, že s takovou prkotinou obtěžuju, ale má pochopení a záda mi prozkoumá. Je to naštěstí jen stopa po nějaké komáří svačině, tak si trpně nechám ještě změřit tlak a poslechnout srdce, když už jsem prý tady. Vysvětlím paní doktorce své rozhodnutí obejít se ve svém věku už bez léků, chápe a nenutí. Odcházím tedy potěšena vyřešením té prkotiny. Odpoledne mám kávový dýchánek u Blanky, u té bych si asi tento problém neřešila, mně bližší Eva se bohužel vrací z lázní až v neděli. Být singl tedy někdy přináší i takovéto legrační problémy.

je lepší se nechat prohlédnout hlavně tam kde si nevidíme kdyby to byl klíšták to by sranda nebyla.