Když nemůžeš, tak přidej...

Určitě už jste zaznamenali ten text dnes populární písničky, kterou je dost často slyšet z rádia. Tento hec, tak charakterizující dnešní dobu, mne donutil k zamyšlení a přiznávám, že se mi vůbec nelíbí. Prý je to citace hesla miláčka národa Zátopka, nevím. Vůbec mám jinak problém s těmi extrémními sportovními výkony přes čáru (zvlášť podpořenými dopingem), které jsou u zvířat bojem o život, ale u člověka? Vrcholový sport je vlastně jen divadýlko vzbuzující žádoucí, ale někdy i nežádoucí adrenalin jak u diváků tak i sportovců, kteří často dávají všanc své pozdější zdraví a někdy i životy. Nekamenujte mne, taky se ráda dívám na hokej a proti rekreačnímu sportu, běhání pro radost a pinkání volejbalu u vody nemám vůbec nic. Jen mi trochu drhne to srovnávání herců a vrcholových sportovců, třeba v uctívání nebo odměnách. Víc mi ale, jak se zpívá v písničce, tato výzva nesedí jako heslo pro život, i když ji zpívají mladí a mladým je určena. I já jsem dřív měla den rozdělený na minuty, štvala se ve snaze všechno stihnout a utěšovala se vidinou odpočinku, který často nevyšel. Jak to říct těm mladým, že je dobré občas šlápnout na brzdu a rozhlédnout se kolem, neuvěří. My už to víme, co myslíte?