Kino
Tvůrci filmů se zlobí, že jim lidé kradou filmy, místo aby šli do kina. Já sice nekradu (stejně to neumím), ale do toho kina nejdu také. Čekám, jestli se něco někdy objeví v televizi. A já byla filmový nadšenec. Jako svobodná jsem snad chodila na všechno (ovšem jestli to bylo ke koukání). Jako vdaná už méně, protože se muselo zajistit hlídání k dětem. V těch padesátých letech se u nás chodilo do blízké "blešárny". Nevím, proč se jí tak říkalo, blechy jsem tam nechytla. Tohle kino vypadalo přesně tak, jak v serálu "Byl jeden dům", kde Petr Čepek chodil zvlášním schodištěm promítat filmy. Taky se občas něco přetrhlo, taky byla přestávka, aby se vyměnily kotouče. Pak kino zbourali a postavili kulturní dům s moc pěkným kinem, které už mělo zešikmené hlediště, takže bylo vidět i z posledních sedadel. Ty už také nebyly dřevěné. V šatně od vás paní přijala kabát a vy jste mohli nerušeně poslouchat film.
V multikině jsem byla jednou. Ani ne proto, že teď bych musela do kina dojíždět, ale protože jsem tam nesmírně trpěla. Bylo to v zimě a tak jsem svůj objemný kabát, čepici, šálu a rukavice musela držet v náručí. Neustále jsem dávala pozor, aby mi ze zadu do vlasů nepřistála kukuřice a za límec mi někdo nenalil kolu. A zvuk byl jako na diskotéce - řvalo to tak, že se mi z toho rozbolela hlava. A to nemluvím o ceně lístku. No a asi za půl roku film běžel v TV. Takže už nikdy víc multikino. To i ta "blešárna" padesátých let byla lepší.