Moje soutěžní práce
Těšila jsem se do důchodu hlavně proto, abych měla čas k aktivnímu prožití třetího věku. Nerada sedím doma a vždy uvítám každou nabídku vybočení ze stereotypu. S radostí a plna očekávání jsem jela na seniorský zájezd na hrad Hukvaldy. Nebyla jsem na něm poprvé. Tento objekt mám spojen s první láskou a později s mými dcerami a dívčím oddílem, který jsem vedla. Na známých místech jsem se v duchu vracela zpět a vybavovala si příhody, které se tam staly. Po prohlídce památky jsme se měli přesunout do podhradí na oběd. Snad právě mé zkušenosti z vedení dětského oddílu mě donutily zkontrolovat situaci, zda jsme tam někoho nezapomněli. Jako poslední opouštěla bránu paní Pantoflice (prosím, nespojovat s Pantoflicí, která nadělala v nekonečném seriálu o růžové ordinaci tolik zlé krve). Paní pantoflíčková proto, že na každý výlet jede v pantoflích, v kterých se jí údajně nejlépe chodí. Pohodlná asfaltka mírně klesala a čekala nás asi půlhodinová cesta do kýžené hospůdky. Pantoflíčková začala dost hlasitě hekat, že jí bolí nohy a že to asi neujde. Šmarjá, co jsem komu udělala? Měla jsem jít a nestarat se, teď za hekačku musím převzít zodpovědnost. Kolektiv už byl dobrých dvě stě metrů před námi, nejblíže byla jen Lidka. Zavolala jsem na ni a prosila, ať na nás počká, ať jdeme s Pantoflicí aspoň dvě, kdybychom byly nuceny jí nějak pomoci. Za přemýšlení, jak asi babku potáhneme, co na to bude říkat má nemocná páteř, jsme za jejího hlasitého hekání ušly zase pár metrů. Málem už jsem se modlila, aby třeba jelo dolů nějaké auto, což bylo ale velice nepravděpodobné, protože na cestu k hradu mohou jet auta jen se speciálním povolením. V tom okamžiku po silnici od hradu opravdu sjíždělo auto. Nejdřív se mi jevilo jako fata morgána. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Postavila jsem se na prostředek cesty a začala mohutně máváním řidiče zastavovat. Byla by to spása, naložily bychom hekačku a bylo by po starostech. Měla jsem veliký strach, jestli zabrzdí, jestli mne nepřejede a jestli bude mít ve voze místo. Zastavil. Honem jsem začala vysvětlovat, že potřebujeme dostat starou paní dolů. Naložil nás všechny tři, protože byl v autě sám. Řekl, že máme štěstí, že má nahoře stánek se suvenýry a zrovna jede do vesnice na oběd. Měly jsem opravdu velké štěstí. Za tři minuty jsme byly dole a hekačka z auta vyskočila jak srnka. Uf, tentokrát to dobře dopadlo, zahrála těm tůůůůristům pěkné divadlo!
Komentáře
Komentáře může přidávat jen registrovaný uživatel
Přihlásit se / registrovatSetkání muselo být pěkné- já jsem moc daleko...
Z té party, co chodíme po okolí jsem nejstarší a někdy víc než patnáct kilometrů mě dává zabrat.Nemám už ráda musení.Když nemusím, jde se mi lépe, než když jdeme na spoj...
Moje vzpomínání na školní léta
Kdybych měla toto téma vyčerpat beze zbytku, bylo by to dlouhé. Škola mi dala mnoho, chodila jsem tam ráda a co je na tom asi nejdůležitější, dobře jsem se učila. Zjevem jsem byla zkraje malá copatá holčička, ale se svým vyvinutým smyslem pro spravedlnost jsem se dokázala neohroženě postavit i největším třídním sígrům, kteří o přestávkách trápili ty slabší padavky. Jednou jsem takového rváče poslala dobře mířeným strkem hlavou proti radiátoru a pak jsem jej musela odvést na ÚNZ, kde vyfasoval na rozseknutou hlavu svorku a po návratu jsme oba svorně vyfasovali poznámku do žákajdy. Na svoji úplně první třídní učitelku na národní škole jsem již zapomněla, učila nás krátce, ale ta další už byla nezapomenutelná - taková druhá máma. A ta ještě další, na II. st. také. I když byla velmi přísná - češtinářka a tělocvikářka - nic nám nedarovala, ale o to více naučila. Jelikož z kádrových důvodů vystudovala peďák až v Banské Bystrici, dostali jsme v jejím podání tehdy povinné základy slovenského jazyka v nejvyšší kvalitě. Zažili jsme s ní také několik nezapomenutelných třídních výletů - puťáků. Jeden můj spolužák dostal po přechodu Krkonoš kvůli mě pochvalu na vysvědčení - já měla nohy samý puchejř a on mi galantně nosil baťoh zvaný "tele". Ráda vzpomínám i na pana učitele matematiky, geometrie, kreslení a později deskriptivy. Byl drobné postavy, mluvil sípavým hlasem a dával nám pěkné "kapky" a zlobivým klukům "vořechy". Kouknul se na něčí podařený rys a rozčileně spustil: "Ty máš voči z Kašparovic krávy, ta na jedno neviděla a na druhým měla cink!" a nebo rovnou: "Bančičku s kafém, skývu chleba a budeš bručet!" Ale o hodině kreslení nás často brával "do plenéru". Za tím účelem dal do polí za školou dovézt několik starých školních lavic. Mně hrozně bavily jazyky, tak vzpomínám i na svoji první učitelku ruštiny, říkali jsme jí Anabela. Byla malinká, veselá a hodně s námi zpívala ruské a sovětské písně. Později jsem začala chodit na francouzštinu, ta paní profesorka učila mimo jiné i němčinu, a tak měla přezdívku Gertruda. Nebyla nijak oslnivého vzhledu, ale neváhala se na stupínku postavit, zavřít oči a procítěně zazpívat jako Piafka "Non, je ne regrette rien", nebo "Maintenant". Tehdy jako banda puberťáků jsme z toho neměli rozum a tlemili se. Dnes, když si na to vzpomenu (E. Piaf je navíc moje láska), tak mám husí kůži a zpětně ji za její odvahu obdivuji. Později mi na střední škole přibyla latina a angličtina, vyučující pan profesor také stojí za zmínku. Starý mládenec, pro nás tehdy dosti směšná figurka, ale měl nevídané znalosti historie a jazyků, včetně řečtiny. Liboval si nás děvčata, i těch pár kluků, co do třídy chodili, s neúprosnou pravidelností přivádět při zkoušení z konverzace do rozpaků otázkou "Are you married?" (Jste vdaná/ženatý?). Byli jsme z něj otrávení, tak jsme se smluvili a jedna odvážnější spolužačka se naučila odpovědi a když ji "vytasil" a začal obvyklým dotazem, tak spustila "Yes, sir, I am" (ano, jsem vdaná). On hned navázal "And what's your husband?" (a co váš manžel?), pak následovalo "and what are your children?" ( a co děti?), atd. Jako by se nechumelilo. I když překvapený byl, ale evidentně mu dělalo lépe, když jsme se při těch otázkách kroutili jako hadi a dívky se navíc červenaly. Také jsme měli prima učitele zeměpisu. Nechal klidně vyvolaného žáka na zadanou otázku "básnit" a pak pravil: "To je všecko moc hezké a teď mi pověz, proč tomu tak není". BUM! A pak byl také alergický na výroky typu "na větší polovině se nachází orná půda, na menší polovině lesy". To poslal žáka sednout s tím, že "obě poloviny jsou přeci stejné" a bylo vymalováno.
A nesmím zapomenout na paní třídní profesorku na SVVŠ, měla nás na ČJ, RJ a literaturu. Osobně mi dala mnoho a měly jsme se spolu moc rády. Jelikož jsme se na třídní sraz zmohli poprvé po 10 a pak až po dlouhých 40 letech od maturity, už se toho ani nedožila.
Jsou to jen střípky a jak jsem naznačila v úvodu, dalo by se pokračovat. Zrovna tak, jako bych já tehdy dávno ráda byla pokračovala ve studiu. Škola to sice byla vysoká dost, ale dali mi tam jenom maturitní vysvědčení...
Máš moc hezké kamínky, když jsme studovali geologii, tak nám přednášející nosil jen takové obyčejné šutry a věděl proč. Turnovské muzeum znám taky, jsou tam hezké kousky. Jinak mám doma taky krabici šutrů z míst kam jsem zavítal, možná tam je ještě znělec z Bezdězu, ale i z jiných míst, nejhorší bylo nelézt kousek původního kamene ve Stadicích u pomníku Přemysla Oráče, je tam jenom štěrk z dovozu a taky v Libicích nad Cidlinou, tam je zase až moc čisté pole, jinde to bylo většinou v pohodě.