Podzim

Doufejme, že nebude jen pošmourný ale obklopí nás i zářivými barvami.
První den po podzimní rovnodennosti se mi před třicetičtyřmi lety narodil syn. Vzpomínám si, že jsem do porodnice odcházela v letních šatech, listy na stromech se zelenaly a nic nenasvědčovalo tomu, že podzim je za dveřmi. Okna pokoje v nemocnici na Bulovce vedla do dvora bez jakékoliv zeleně. Vnímaly jsme jen, že slunce svítí méně, venku je šedivo a občas mrholí. Po sedmi dnech, když jsem se vracela domů, zase svítilo sluníčko. Tentokrát však už ozařovalo barevnou krásu podzimu. Bydleli jsme tenkrát na sídlišti Ďáblice, v poslední řadě čtyřpatrových domů, těsně pod "lesem" a i sídliště samotné bylo plné zeleně. Ta proměna byla do očí bijící. Tam, kde před týdnem převládala zelená, hýřili teď odstíny teplých barev od žluté, přes různé červené až k hnědým. Dlouhá léta jsem pak tak silně přeměnu léta v podzim nevnímala.
Až vloni. Koncem září bylo u nás v Pošumaví ještě vše zbarvené letně. Když jsme dorazili do Jeseníků na dovolenou, kterou zorganizovala Hanka, jako bychom se rázem ocitli v říši podzimu. Javory plály červení, břízy zářily žlutě. Prostě nádherná podzimní paleta. Snad se jí i letos dočkáme.