Tak mi bourají kladenské nádraží

Sem na nádraží (klasická jednopatrová budova z konce 19.století) jsem přijela před padesáti sedmi roky s kočárkem s půlroční dcerkou z Rakovníka, abych zahájila svou kladenskou éru v paneláku na nedalekém sídlišti. V sedmaosmdesátém roce už jsem tu v areálu nádraží rejdila coby kancelářská myš snad ve všech prostorách možných i nemožných (v zimní sněhové kalamitě jsme i uklízeli výhybky), od třiadevadesátého jsem odtud dennodenně pendlovala na pražskou Masaryčku do práce a nejméně jednou týdně za mámou do Rakovníka. Byl to takový život v jízdě, krásný, ale náročný. A jak už jste poznali z mých vyprávěnek, vlaky a nádraží i v celé Evropě mi nechyběly ani o dovolené. Mám k tomu drážnímu baráku citový vztah, ještě větší k tomu rakovnickému, které ale zatím snad nezmizí. Určitě mu bude slušet moderní prosklená hala, když už konečně došlo i na rekonstrukci kolejiště a udusané a v zimě uklouzané nástupní "hroby" vystřídala krytá nástupiště. Vzývali jsme kdysi modernizaci Kladna, které se už dneska tváří jako předpolí Prahy, ale teď je to docela smutná realita. Co se dá dělat, tak jde život.