Tak nám ta naše kavárnička zase nějak pomalu usíná

tak ji malinko nakopnem....je to tím , že je nás tu málo a tak musíme zabrat my věrní. Knížky už nečtu ,čtu jen něco na internetu ,sleduji spíš co za hrůzy se dějou ve světě,v telce mám ráda filmy ,soutěže a momentálně survivor.Co mi umřel pejsek tak telku nám zapnutou jako kulisu samoty. Mám pár manželských párů kteří mě navštěvují ,jedni přijdou na kafe každý den , probereme a pomluvíme naši vládu , projdem zahrádku ,postěžujeme si na česnek ,že má moc vláhy asi chytá plíseň, pokocháme se kytkama atd.Po oběďe poslední dobou másleduje odpočinek jak já tu postel nenávidím .. dřív bych tuto dobu chodila po lese někdy i 4 hodiny , sbírala houby a borůvky , dnes mě zmůže otrhat na zahrádce záhon jahod.Ale nebudu si stěžovat ještě něco zvládnu bohužel posunutá plotýnka bolí někdy moc s tím se musím smířit ,tak jako ve svém životě se vším co mě osud nachystal. Když ráno otevřu dveře a vyjdu na dvorek a vidím jaká škála barev kytek a vůně Jasmínu mě vítá tak si řeknu na světě je přeci krásně...

Máš toho na zahrádce pro potěchu oka a asi i čichu hodně, vzpomínám na tu mou na chalupě. Tam jsem se nemohla tak zahradnicky vyřádit jako ty, v posledních letech jsme tam kvůli manželově lenosti jezdívali míň, chybělo tudíž zalévání, takže tam přežívaly jen trvalky a keře - snažila jsem se, aby tam pořád něco kvetlo. Tady doma mi teď momentálně pěkně kvete jen lichořeřišnice v závěsu na balkoně a bílá voskovka v truhlíku, která by měla inspirovat ke květení růžovou kolopejku, ale zatím marně. Potvůrka se ke květu nemá stejně jako fialka doma. Moje dny jsou značně stereotypní, ráno nákup, úklid, vaření, praní apod., po kafi jdu "úřadovat" na počítač a navečer se těším na jediný seriál pro mne Záchranáři z hor na Primě. S ním se vracím do krásných Alp, do míst, které jsem milovala a strávím i tu německou pohádkovou "červenou knihovnu" příběhů seriálu. Šprndám, že by to nemuselo být tak trendy krimi, i když i s těmi věčnými závěsy hlavních hrdinů za dva prsty na skále nad propastí a závaly v jeskyních či lavinách by mohli tvůrci šetřit, ale stejně se příjemně bojím. Večer většinou vyhledávám hudební pořady, v nouzi i třeba přeslazené blbosti Ingrid Lindstremové, protože tam je zase pokaždé můj milovaný Stockholm, odkud hrdinka většinou utíká na venkov do přírody ke krásnému jezeru. Také důvod ke vzpomínkám třeba na příjemné odpoledne v Bodenu. Snad každá vesnice nebo městečko ve Skandinávii má své jezero, ale ne každé jezero tamtéž má svou vesnici. Návštěvy domů jsme nikdy s kamarádkami nepěstovaly, vždycky jsme se scházely někde venku na lavičce nebo v cukrárně, teď je to komplikované zejména zdravotním stavem a rodinami. Uvítala bych i ty stereotypní denní návštěvy "u kafe", jak o nich píšeš ty, ale - nejsou lidi, budu muset něco vymyslet. Po mém dřívějším dost hektickém (hlavně povinnostmi) životě je tu dost prázdnoty.

Hezký den, čtu tady vzpomínky a strasti které nás provázejí snad všechny. Já už navštívil různé doktory a zjistil sem, že proti věku není léku. Neurolog mě potěšil tím, že artrózu a vyhřezlou plotýnku má v mém věku skoro každý. Většina neduhů je způsobena psychikou, mě, ale i manželku sebral nečekaný odchod naší Pepinky. Teď nám "pomáhá" její nástupkyně Betty/nka, její chování je hodně stejné, večer se nastěhuje ke mně víc mě poslouchá než manželku, přesto nás má nejraději oba pohromadě. Ale něco veselejšího. co máte na zahrádce tu krásu vidím, mně už začaly kvést afrikáni a je otázkou několika dnů a začnou kvést cínije. Už jsem zavařil první okurky, rajčat je dost, ale ještě pořád zelených. Ani nevím jestli u nás začaly růst houby, manželka má pořád nějaké výhrady, že se bez hub obejdeme. Počasí je na houby akorát, deštíky a poměrně teplo je, i když k večeru bylo chladno, snad to napraví přicházející hlášená vedra a já se taky konečně po skoro po měsíci a půl vydám na motorku. Jsem rád, že je to takové jaké to je a říkám si, že by to mohlo být horší. P.S. nemít zapojenou kontrolu pravopisu, tak to po mě ani nepřečtete, vypadávají mi hlavně písmenka. Zatím ahojky a berte vše z té lepší stránky

tu horší se snažím ignorovat, ať už nemoce nebo nepříjemnosti od bližních, ale jde to ztuha. Taky jsem kdysi toužila mít doma nějakého chlupatého mazlíka, já jsem spíš kočičí, ale časová vytíženost i mimo zaměstnání mi v tom bránila. V důchodu jsme zase střídali panelák s chalupou, tušila jsem s převozem problémy, tak mi musely stačit ty týdny s fenkou Arkou od jedné a kocourem Bořkem a kočičkou Poldinkou od druhé dcery, když si je dávaly k nám do úschovy na chalupu při dovolené. Nejvíc jsem milovala miláčka Bořečka, byl zlatý a hezky jsme si i "povídali". Teď v sedmasedmdesáti už si netroufám vázat k sobě nějaké zvířátko. S pejsky je taky tady na sídlišti problém při venčení při střetu s jinými, agresivními, zvlášť večer. Tak si aspoň pomuchlám při setkání sousedovic "kapesního" pejska Elišku a vedu dialog přes chodbu s kníračem odnaproti při odemykání ("to víš, že jsem to já, taky tě zdravím..."). Psů je tu na sídlišti i u nás v domě hafo. A tu motorku ti dost závidím, my jsme mívali skutra Čezetu 175, měla jsem ji radši než auto.

Na skutra Čezetu mám doma památku dodnes, v podobě manželky. Jezdím od roku 1960 a vystřídal několik motorek, i když jsem měl mezi nimi pauzu až skoro do důchodu. Když přišli děti, tak muselo být něco i pro ně. Teď jezdím už jen sám, nemám druhý sedlo, "abych nevozil stopařky" ha ha.

já se sem dostávám většinou hodně pozdě a v poslední době jsem tu nic a nikoho nezastihla a tak jsem neměla co komentovat. A docela jsem teď bez nálady, samý doktor. Tak snad to pomine a taky sem něco přidám. Mějte se letně.