Balada o hryzci

Pod zemí hryzec vodní
choval se jak zloděj polní.
Chodbičkou skrytou při procházce
ucítil vůni brambor nových,
pěstěných s láskou na zahrádce.
"Mana to nebeská," dí si hryzec,
"o baštu postaráno mám i na prosinec."
Hryz sem, hryz tam, dírka jak vrátka
mlaďounkou hlízu hyzdí zkrátka.
Nedává pozor hryzec žravý,
kocour Mour přišel do zahrady.
Ucítil hryzce libý pach,
u díry číhá velmi rád.
"Však já se dočkám," dí si krátce,
"nemáš co dělat na zahrádce,
lupiči malý, velmi žravý.
Paní má vždycky tohle praví."
Hryzoun však nedbá, žere dál,
připadá si jak v ráji král.
Tu jednou z díry koukne ven.
Kocour Mour však je připraven.
"Buď sbohem, škodná příšero,
Paní má bude radost mít,
budeme spolu dobře žít."
Kocour Mour, hryzcem nasycen,
spokojen tlapkou bříško hladí.
Tu Paní vchází do zahrady:
"Kocourku zlatý," řekne jen,
"bez hryzce je hned hezčí den."