Barvy kolem nás

Barva, barvy, barvičky, slova, která slýcháme od útlého mládí, jsou součástí našeho života. Co se nám vybaví, když se řekne slovo barvy? Někomu „barvy“ života, jinému barvy duhy, či barevná televize, barevné fotografie, pestrobarevné oblečení, romantikům barevná hudba a malířská paleta, dětem pastelky, prostě každému něco jiného. Knihovníkům barevný svět knih. Knih barevných svým obsahem, nikoliv jen obaly. Najdeme v nich barvy nevinnosti, naděje, lásky, žárlivosti i smutku.

Ale myslím, že všem bez rozdílu mne nevyjímaje se vybaví barvy přírody, barvy čtvero ročních období.

V zimě, kdy se nám zdá, že bílá či blátivě šedá barva sněhu nikdy nezmizí a přesto zelená barva jehličnanů „mluví“ o naději a potěší naše zimou unavené oči.

A naopak na jaře přímo vytahujeme ze země očima první bílé kvítky sněženek a bledulek, které pozvolna doplní barvami hýřící tulipány, žluté narcisky a růžové či modré hyacinty. Syté barvy lila šeříků korespondují s bílými květy třešní a růžovými květy jabloní.

Svěží zelení mladých lístečků stromů a trávy s přibližujícím se létem pomalu prosvítají odstíny žluté, které plynule přechází v zářivě zlatou obilných lánů a společně s rudými květy vlčích máků se koupou v paprscích slunce pod modrou oblohou. A po bouřce, kdy šedá barva bouřkových mraků zahalí kraj do stínu, se sluneční paprsky proderou mezi kapkami deště, rozzáří se na nebi duha, aby nás potěšila obloukem barev plynule přecházejících z jednoho barevného odstínu do druhého.

Léto se nenápadně překulí do podzimu, jehož barvy nás uchvátí jejich proměnou. Všechny odstíny žluté, zlaté, hnědé, barvící lesy, rubínem zářící korálky jeřabin, červené šípky lemující cesty až po zemité barvy polí pozdního podzimu. Ačkoli se nám zdá, že lesy na obzoru se oblékly do černého kabátu, zdání klame, černou barvu příroda nezná. A než se nadějeme, nastává opět zima a příroda se ukládá ke spánku přikrytá bílou peřinou.

Rok se s rokem sešel.

Láska je solí života a barvy jsou jeho potěšením.