Člověk je jako pták

Člověk je jako pták. Někdo je orlem, někdo labutí, jiný supem a někdo zase slepicí. Sotva se vyklube z vejce, už nasává drobečky poznání jako ptáče potravu ze zobáků rodičů. Když pak, jedva opeřen, snad až příliš horlivě opustí hnízdo letem, blížícím se pádu, vznáší se těsně nad zemí a rozhorluje se na každou překážku, která hrozí, že si o ní narazí zobák. Na všechno se dívá zblízka, pro stromečky nevidí les a každá maličkost je pro něj strašlivě důležitá.  Souvislosti nevidí. Nedohlédne na ně právě pro ty maličkosti. Jak přichází do let, sílí mu křídla zkušenostmi, které mu dává neustálé přelétání nicotných překážek, stojících mu v cestě. Jak stárne, vznáší se výš a výš. Vidí dál a dál, maličkosti splývají a posléze zanikají. Zato vidí souvislosti a stává se povzneseným nad problémy přízemní. Čím více stárne, tím výše se vznáší, až jednou vzlétne tak vysoko, že se už nevrátí.

Kdo se však vylíhl jako sup, jako orel nezajde.

A nakonec je docela jedno, jakým kdo byl v životě ptákem. Orel stejně slepici nepřesvědčí, že létat je tak krásné....

Na závěr ještě jedna zcela nepopiratelná skutečnost. Čím je pták výše, tím více je věcí, na které kadí. A z větší výšky.