Co je to umřít?

Dědečkovi svěřili na hlídání vnučku. Děda už má poněkud tuhé klouby a tak raději povídá, než poskakuje. Naštěstí je dítko taková slečna opatrná, do ničeho bezhlavě

neleze, a protože ví, že děda zná mnoho zajímavých věcí a dovede o nich pěkně vyprávět, ráda oželí těch několik desítek minut hopsání, než přijdou táta s mámou z práce a tahá z dědy rozumy.

Jako onehdy.

„Dědóóó, co je to umřít?“

„Inu, dítě, to je jednoduchá věc,“ usměje se děda. „To už je tak na světě zařízeno, že když někdo někam přijde, musí zase odtamtud odejít. Vezmi si třeba tatínka s maminkou. Ráno odejdou do práce, celý den tam dělají samé užitečné věci  a  odpoledne odejdou z práce a zase přijdou domů. Nebo třeba babička, která tě sem chodí hlídat. Ráno přijde a odpoledne zase ráda odejde“.

„Ale babička umí jenom vařit a uklízet. A nic mi nevypráví, protože to neumí.  A taky si pořád stěžuje, že je toho na ní moc.“

„No dobře, nechme tedy babičku babičkou,“ povídá děda a pokračuje. „Představ si, jak by to dopadlo, kdyby všichni lidé na světě jenom přicházeli na jedno místo a nikdo by neodcházel. To by se tam za chvíli nevešli a museli by po sobě lézt.“

Dítko chvíli přemýšlí a pak se začne smát v představě, jak všichni lidé žijí na jedné veliké hromadě a lezou po sobě.

„A ještě si představ,“ pokračuje děda, „jak by to asi vypadalo, kdyby člověk přišel na svět veliký. To by jej maminka neunesla.“

„Tak by jej nosil tatínek. Ten má velkou sílu.“

„Ani tatínek by jej neunesl,“ zavrtěl hlavou děda, „a tak člověk přijde na svět jako docela malinký človíček. S tím se rodiče tak nenadřou.“

„Se mnou se taky nenadřou. Já jsem malá a hodná!“ Vytahuje se dítě.

„No dobře, dejme tomu že ano,“ nedává se zmást děda a pokračuje. „Člověk ale pořád roste, učí se důležitým věcem a nakonec také užitečně pracuje. Jen se zeptej rodičů, co se napracují.“

„A próóóč?“

„Protože člověk musí být užitečný, aby jej měli ostatní lidé rádi. A když je dlouho užitečný, tak zestárne, unaví se a přestane na svět už jaksi patřit. A tak se sebere a odejde. A tomu se říká umřít.“

„A kam odejde?“

„Jó, dítě, to nikdo neví. Ale musí tam být hrozně krásně, protože se odtamtud ještě nikdy nikdo nevrátil.“ Povídá zamyšleně děda a tak nějak posmutněle se dívá na své zvědavé vnoučátko.