Holčička

Když holčička povyrostla, začalo její vzdělávání. Nejdříve v mateřské školce. První den trochu vyděšená, bez maminky. A ještě jí to znepříjemnili obědem. Byly buchty a ty holčička ráda neměla. A ještě k tomu makové. Protože se ale bála, statečně polykala až do chvíle, kdy se zakousla do hrudky soli. Vyplivla ji do ručičky a bála se, aby paní učitelka na to nepřišla. Všechny děti šly zpívat a zvedaly ručičky – „tak, tak, roste stomeček“. Jak ráda by s nimi šla, ale nemůže, v pěstičce má to sousto se solí. Až si toho paní učitelka všimla a sůl vyhodila, ručičku umyla. Ta úleva!
Rok minul a holčička postoupila do školy. Střídavé vyučování znamenalo, že se v zimě odpoledne svítilo a silnice se přecházela s větší opatrností. Tmy se holčička bála. Ve škole byla tichoučká. Paní učitelka říkala mamince: „Nezlobí, nešušká si s dětmi, o přestávkách neběhá, nehlásí se a přitom všechno, nač se jí zeptám umí.“ Maninka říkala: „Ona už je taková“.
Povinná školní docházka pominula, nastalo vzdělávání na střední škole. A holčička se mění. Napovídá, hází papírky po třídě v hodině, běhá a honí se o přestávce, vejská. Chvíli to sice trvalo, než učitelé uvěřili, že je to právě ona, která zlobí. Nevěřili, protože se o ní vědělo, „že je už taková“. A málem si vysloužila dvojku z chování, ale zároveň kamarádství spolužáků, protože s ní byla legrace. Nakonec to dobře dopadlo jak se známkou z chování, tak i s ostatními známkami a škola vykopla holčičku do života. Najednou se jí vůbec nelíbilo, že přestala chodit do školy a že se s tím životem musí prát.
A najednou holčička přestala být rozpustilá, začala se starat o to, o co se starat měla a zase začala být “už taková“.