Já a zvířátka

Jako městské dítě jsem se zvířaty moc do styku nepřišla. Když jsem přijela k babičce na venkov, měla jsem největší hrůzu z hus. Vždycky se našel nějaký houser, který za mnou běžel a syčel. Doma pro zvířátka nebyl prostor, tenkrát to ve městech nebyla taková móda. My, jako děti bychom měly rády nějakého malého pejska nebo kočičku. Marně, tatínek byl neoblomný. Až jednou ...Někdo zvonil, za dveřmi stála maminka, že nemůže hledat klíče, protože něco držela na dlani. To něco bylo malé, chlupaté. Koťátko. Někdo ho vhodil známému do auta otevřeným okénkem, tak ho maminka přinesla domů. Tatínek to glosoval slovy „ty bys taky domů přinesla lva, kdyby ti ho někdo dal“. Jenže koťátko bylo moc malé, aby mohlo samostatně žít. Nepomohlo ani kapátko s mlékem. Jak jsem stara, dodnes na to nebohé koťátko vzpomínám, snad tak někde byl dán základ mé oblibě koček.

Když jsem vyrostla, usoudil tatínek, že není zvíře jako zvíře, že je zvíře i užitečné tím, že se dá sníst, někam se zavře a nemůže běhat po jeho pečlivě udržované minizahrádce. I zbil pár prkýnek postavil na minidvorečku kotec a pořídil králíčka. Kde bral pro něj to zelené, to už si nepamatuji. Já měla den před svatbou, když mne poslali králíka nakrmit. Něco jsem mu tam hodila, nějak jsem spěchala, jak by ne, když měla být zítra svatba , honem zavřela dvířka a uslyšela zoufalý jekot. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že jsem králíkovi skřípla ve dvířkách  packu. A dvířka kvůli té pacce nešla otevřít a králík ječel. Nakonec se mi podařilo ho vysvobodit. Zalezl do kouta a vyčítavě se na mne koukal. Byla jsem otřesená, běžela jsem za babičkou, vzlykala a babička vzlykala se mnou: „já vím, děvečko, je to těžké, začít nový život, odstěhovat se od rodičů ...“ „Ale houby, babi, já skřípla králíka a on tam teď kňučí a mně je ho líto“. Babička přestala okamžitě plakat a začala se smát. Myslela si totiž, že jsem už velká holka, ale já nebyla. Ona zkrátka na vesnici vyrostla a majznout králíka mezi uši nebo podříznout slepici, pro ni byla běžná věc.

Tak jsem o další zvířátka nestála. Když však byl mému synkovi jeden rok, odjela jsem s ním za druhou babičkou. Ta na svém dvorku měla tři slepice. Chodili jsme je s Honzíčkem krmit a on z nich měl velkou radost. Jednou seděl na dece, aby viděl, jak se slepičky krmí rozmačkanými bramborami se šrotem a já si zatím odeběhla umýt upatlané ruce. Uslyšela rozčílené kdákání. Slepice – ony mu ubližují. Vylítla jsem ven – a co nevidím. Chlapečka u korýtka, cpe se tím šrotem jednou rukou a druhou odhání rozčílené slepice. Měla jsem žravého synka.

Když babička slípky podřízla, jíst jsem je nemohla, vždyť jsem je viděla běhat po dvorečku, Nemohla jsem jíst ani další poživatelná zvířátka, které si pořídila ve stejném domečku později moje maminka. Husy. Byly tři. Po zahradě ani po dvorečku se nedalo chodit. Všude se to zelenalo, a tráva to nebyla. Husy byly nějaké ochočené a za maminkou všude chodily. Maminka, tři husy, pěkně všichni za sebou. Bylo jim jedno, jestli jde do kuchyně nebo na nákup. Asi si myslely, že je to také jejich maminka. Nejedl je u nás nikdo.

Když se do domečku přestěhovala dcera s rodinou, také dostala nápad chovat užitečné  zvířectvo. Začali s chovem králíků. Ti se začali rychle rozmnožovat, až jich bylo sedmdesát. Nechali je oočkovat, to prý se musí. Máme na zahradě sedmdesát hrobečků. Chcípli na jinou nemoc.

Slepice, které odmítaly nést vajíčka nakonec sežrala kuna, na to jsem už vzpomínala. Tak si zeťák pořídil psa. Vlčáka. Byla to asi zvláštní rasa, protože byl dvakrát tak velký a dvakrát tak chlupatý než ostatní vlčáci v okolí. Zato byl on narození nemocný. Silně kulhal a na procházky se s ním chodit nedalo. Zeť to sice zkoušel, ale tak velkého psa nosit domů v náručí byla dřina. Veterinář naordinoval brufen !  Měli jsme ho rádi, tak jsme mu vyvářeli ve velkém hrnci takové ty fuj tajbly masa. Vlčák ale byl dost nevrlý, já vím, co to je, když bolí kyčel. A tak se snažil kousnout každého, koho neznal a on se omylem prošel po našem chodníku. Jednoho dne ležel na dvorku a už nevstal. Další hrobeček.

Volba padla na kočičku. Ta se nám postarala o další zvířátka, o která jsme vůbec nestáli. Blešky. Maminka sice tvrdila, že kočky mají hustou srst a blechy se jich nedrží, ale naše micinka  nás přesvědčila o opaku. Od té doby kupujeme každý měsíc drahou kapičku do kožíšku. Ke kočičce časem přibyl i toulavý zraněný kocourek . Troho nám přejel divoký řidič. Oplakali jsme ho.(Kocourka, nikoli řidiče).

Jen máme ještě další zvířectvo, o které nestojíme. Každé jaro se k nám nastěhují mravenci. Náš dům snad stojí na velikém mraveništi. Ať kopnete, kde kopnete – všude mravenci. Není před nimi obrana. Prožerou se k nám zdí. Všechny potraviny dáváme na plech zalitý vodou. Taky jim dáváme do talíře cukerný roztok. Láká je víc než čočka nakyselo. A taky se v něm pěkně utopí. Jakmile nastane léto, tak zmizí. Přesto se po zimě těšíme z každého mravenečka, kterého objevíme v koupelně, protože víme, že už brzo přijde jaro.