Lesní vábení
Také to tak máte? 
Lyžaři ještě ani nestačí uklidit lyže do sklepa a já už se netrpělivě ohlížím po lesích za humny. Modrá čárka v teploměru za oknem se líně, ale vytrvale protahuje vzhůru, a to už je k létu co by kamenem dohodil. A právě léto přináší jednu z mých nejoblíbenějších činností, činnost poněkud celonárodní – houbaření! Záliba, koníček, kůň či jakkoli jinak? Nikoliv. Posedlost!
Moje houbařská posedlost mne provází životem jako věrný druh druha. Sotva se za okny začne ukazovat předjaří, houbařské náčiní je podrobeno zevrubné prohlídce. Houbařský košík se bohužel další sezony nedočkal. Proutky povolily. Letošní houbařské toulky budu začínat se zbrusu novou výbavou. Kvůli houbám dokonce i o víkendu vstávám brzo ráno, aby mi je nějaký podobný fanatik nevysbíral. V lese jsem ochotná se plazit i po břiše, hrabat se nahoru nepřístupnou strání, jen abych dostala vyhlédnutý úlovek do košíku.
Věrným průvodcem se na mých houbařských toulkách stal můj pes. Je stejně jako já vášnivý houbař! Společně vyrážíme ozbrojeni košíkem a nožem do lesa a dá se říci, že i společně sdílíme nevraživost vůči ostatním houbařům, které v lese potkáváme. Jako by ti čmuchalové nemohli chodit jinam. Také se dá říci, že neomylně najde houbu, v dosahu vodítka, byť by to byla jen „prašivka“. Ostatně proč dostaly takové pojmenování je záhadou, když většina z nich lahodí oku a rodinka muchomůrek červených donutí houbaře zastavit a potěšit se jejich krásou, vyvolat dávné vzpomínky.
Vzpomínky na okamžik, kdy jsem našla svojí první houbu. Ve stínu vzrostlého modřínu se krčila malá houba se zářivě žlutým kloboučkem. A najednou se to stalo. Uviděla jsem ji! Znovu se ve vzpomínkách vrací pocit radosti, když jsem viděla, jak byla přidána do košíku k ostatním jedlým houbám. Můj první houbařský úspěch - klouzek modřínový - ovšem ve smaženici neskončil, protože byl ukazován každému, kdo náhodou procházel kolem, a tím dokonale znehodnocen, ale právě tím dnem se začala psát nová kapitola mého života.
Vzpomínky na časy, kdy jsem coby malý capart brouzdala s ostatními v holinách po lesích a loukách a hledala hnědé, žluté nebo oranžové hlavičky a hlavy, nenápadně vykukující z trávy, mechu nebo jehličí. Jak šel čas, naučili jsme se odhadovat, kde co asi roste. Našemu oku neunikl jeden jediný březový háj či hájek, kde jsme obvykle nacházeli krásné kozáky a křemenáče, ve smrčinách hnědé hříbečky. Plížili jsme se podrostem, prohledávali borůvčí a maliní, domů se vraceli s listy maliní ve vlasech a s oděrkami na tvářích. Touze nést domů v ruce „hřiba obra“ se nedalo a nedá odolat.
Ještě jeden pohled na bíle tečkované červené hlavičky muchomůrek a pokračujeme dál cestou necestou, z kopce do kopce, houštinami či mlázím za dalšími houbařskými úlovky. Zelené listy stromů, na kterých se blýskají sluníčková zrcátka, se střídají se stínem vzrostlých smrků, s mýtinami, kde při trošce fantazie vidím tančit víly. Vnímám ticho ranního lesa přerušované jen zpěvem ptáků, ale přesto pozorně sleduji okolí, abych nějakou houbu nepřehlédla. Během let se moje znalost hub prohlubovala, ačkoliv nejsem houbař, který jak se říká, něco přinese, i když nic neroste!
Houby jsou zkrátka moje láska. Láska, která už trvá... mnoho dlouhých let!
Také to tak máte?