Lord

Poutníci chodí od křížku ke křížku, tuláci od patníku k patníku, turisté od ukazatele k ukazateli, či chcete-li, od značky k značce. Já chodím od psíka k psíkovi. Ne že bych je nějak zvlášť milovala, na sídlištní se škaredím, ale k domku pes tak nějak patří.

Psi jsou tvorové více či méně společenští, proto se rádi zdržují v předzahrádkách, aby měli pod dozorem lidi jdoucí po chodníku. Pes inteligence mdlé zběsile pobíhá podél plotu a nezdvořile hafá na všechny kolemjdoucí, neschopen rozlišit lidi neznámé od pravidelně se po stejném chodníku pohybujících. Má asi v nepořádku čichové ústrojí. Lidi známé by měl mít, tak říkajíc, v nose. Psu, obdařenému inteligencí vysokou, stačí jediný pohled, aby vyhodnotil, zda kolemjdoucí dvounožec představuje eventuelní nebezpečí, že by narušil jeho výsostné teritorium. Podle toho buď mlčí, nebo krátce výstražně štěkne, jde-li o člověka neznámého, jdoucího kolem plotu poprvé. Od takového psa očekávám přinejmenším vstřícný pohled. Packu mi na pozdrav podávat nemusí.

Vstřícného pohledu se zřejmě nikdy nedočkám od Lorda. Jezevčičí kluk se ve skutečnosti jmenuje jinak, jméno Lord jsem mu přiřkla já, neboť se chová jako typický Angličan. Lidově řečeno, prostě na mě kašle. Ve své předzahrádce důstojně trůní na pařezu a nehne ani brvou aby dal najevo, že mě vidí. Nevyžaduji aby radostí skákal jdu-li kolem, ale nic by mu neudělalo, kdyby po mně aspoň očkem hodil či ouškem mávnul. Lord nic z toho neudělá. Sedí jako socha a moji osobu naprosto ignoruje.

Lord rád vodí svého pána na procházky. Pán, poněkud korpulentní, mu sotva stačí. Aby se vydýchal, zastavuje se se svými známými a konverzuje. To Lord nemá rád. Připoután vodítkem k páníčkovi sedí a nudí se. To takhle jednou kráčím  naší ulicí a zastihnu nepřehlédnutelného jezevčíka právě v této situaci. Unuděný psík zavětří a světe div se, namíří pohled mým směrem a radostně zavrtí ocáskem. Doufá, bohužel marně, že ho osvobodím ze zajetí nudy, neboť jeho pán rozebírá současnou politickou situaci se skupinou rozšafných seniorek. Jsem šťastná. Konečně mě vzal na vědomí. Pro tentokrát.

Příští den opět trůní na pařezu v domovské zahrádce, netečný pohled upřený do dáli. "Lorde, hoď po mně očkem, hýbni ouškem, třeba i hafni, jen dej prosím na vědomí, že mě rád vidíš!" loudím. Lord  nepatrně hýbne ouškem. K pohledu či hafnutí se nesníží. Už jsem si myslela, že je zlepšení našich vzájemných vztahů na dobré cestě. Při dalším setkání na mě Lord kouknul a i ouškem  hýbnul. Srdce se mi potěšením zatetelilo. Vzápětí však ztuhlo. Pes vstal, otočil se ke mně pozadím a pomalým krokem se vzdaloval. Dírkou pod pohrdavě zvednutým ocáskem mi hodně srozumitelně sděloval, že jsem mu naprosto, ale naprosto lhostejná. Chytrý psík. Jakoby tím gestem říkal: "Ženská, jak si to představuješ? Nekrmíš, nenapájíš, o pelíšek se nestaráš a oddanost psí bys ráda? Tak to ani omylem!"

Má pravdu. příště už ho vemlouvavou řečí provokovat nebudu. Že se za mnou na ulici přestali otáčet muži, mi moc nevadí. Ale že už po mně ani pes neštěkne, je přece jen trochu kruté! A jak je vidět, lepší už to nebude.