Mokré vzpomínání
Už jsem tady zas. Na webu, ale hlavně na koupališti v mém rodném Rakovníku, kam mne dohnala ta příšerná vedra. Dnes pravděpodobně naposled v tomto roce, počasí se prý bude kazit. Očima hladím ty pamětnické smuteční vrby, maličký ostrůvek uprostřed rybníka, všechno, co před více jak padesáti lety bylo součástí našeho mládí a šťastných chvilek dětství, kdy jsme tu řádili. Vpíjím se do tváří vrstevníků ve snaze objevit tu někoho známého, kamarádka Eva má přijít až odpoledne. Nikdo, jen trochu povědomé postavičky z bývalých nedělních Čajů, dnes už ve stavu dost tristním. Pohladím si trochu své ego zjištěním, že to se mnou - na rozdíl od těchto břicháčů - ještě není tak úplně v háji, i když... Jsem založením kachna a tak býval Tyršák kromě táborů důležitou součástí mých prázdnin. Pokud se sešla parta a kamarádky nebyly u babiček na venkově, táhly jsme, my malé nádražácké holky, při každém slušnějším počasí zkratkou přes koleje depa za město na koupaliště. Divím se dnes, že nás mámy tenkrát pouštěly samotné, jen s pár dobrými radami a zákazy, které se stejně nemusely dodržovat. Na koupališti jsme bleskově zabraly třeba síťovkami s ručníkem a chlebem s máslem místa na lehacích prknech, pokud na nás zbyla a hurá do vody. Když jsme se dost napotápěly, hrály si na "rybičky", pídily jsme se po volných kládách, které se potulovaly po hladině a teď teprve začala ta správně dobrodružná plavba, dokud nás nějaký dobrák rotací kládou nesundal. Pud sebezáchovy nás, neplavce, vždycky nějak zachránil. "Holkýýý, já už umim udělat tři tempa" - co na tom, že při tom třetím už mizíme pod vodou, snaha tu je. Potom první nesmělé opouštění "plivátka" za bójky a první stresová plavba na ostrůvek. Sláva - plavu. A plavaly jsme tu třeba i v zimavém zářijovém dni, když si náš ztřeštěný profesor tělocviku na střední škole zamanul, že je potřeba doplnit plaveckou disciplinou úsilí o získání TOZ. Ani v zimě zamrzlý Tyršák nezahálel. Mám doklad, jak asi jako sedmiletá s roztaženýma rukama jak Jezus v Riu, na rozdíl od něho v teplákách, mámou spíchnuté bundičce a kulíšku s bambulkou, se snažím udržet balanc už na "džeksnách" v hnědých tvrdých kotníkových botkách, když už jsem opustila šlajfky. Ti větší poseroutkové se při prvním tréninku přidržovali za dřevěnými sedačkami, ne nepodobnými těm kostelním, jen v menším provedení. Kde ty loňské sněhy jsou.
Teď tu sedím na lavičce v mokrých plavkách a vychutnávám blaho chladu v poledním úpalu. Kolem na dekách mladé maminky s miminy sotva vylíhlými i batolaty a babičky s vnoučky školáčky. Je to krásné podívání, závidím trochu, s mými dospělými vnuky už se tak nepomazlím. Jak to rychle uteklo. Ale už je tu Eva, projedu si s ní ještě jedno ochlazovací kolečko a - dáme v Šalandě pivko, viď, malé "nízkotučné". Jasně, souhlas. Ten klasik měl pravdu. Fakt, to léto, byť sebevíc zničující, by mělo být pochváleno.