Pátek třináctého

Vlastně to začalo již včera. V poledne mi přišel email od e-obchodníka, že moje objednávka byla předána k doručení. Úpěnlivě jsem na tuto zprávu čekala, byl to totiž dárek pro Mariánku k svátku. Dcera si pro ni přála kožené capáčky. To jsou takové bačkůrky z měkké kůže, ve kterých se dětem dobře leze a staví na nožky. Rychle jsem si spočítala, že když je předáno, bude zítra dodáno a tak je nutné, abych se zdržovala doma. Musela jsem ještě do konce týdne zařídit něco v Sušici a tak jsem nelenila, nasedla do auta a vyrazila. 
Jaké bylo moje překvapení když jsem se vrátila domů. Ve schránce byl lísteček - zásilka ta a ta vám nemohla být doručena...Však to všichni znáte. No co, tak holt zítra odpoledne vyrazím na poštu. Ráno jsem se probudila brzy a začala mnou hlodat pochybnost. Je pátek, co kdyby byla náhodou pošta zavřená. To by byl pech...
U nás je pošta ve střediskové obci otevřená ráno od 7 do 9 a pak odpoledne od 14 do 16. Oblékla jsem se a bez snídaně nasedla do auta a hurá na poštu. Vystoupím, dojdu ke dveřím a civím na ceduli " Dne 13.září je pošta z provozních důvodů zavřená". Tak a mám to. Dárek nebude. Z hlediska věčnosti je to prkotina ale přišlo mi to hodně líto.
Abych si spravila náladu, stavila jsem se v obchodě a koupila si karamelový kornout od Algidy. Platím u pokladny a za mnou se ozve:
"Dobrý den, vás už jsem dlouho neviděla, jak se vede?" zdraví mne paní kuchařka ze školky. Ve školce je i knihovna a ona ji má na starosti. Jak jsem byla otrávená, vše jsem jí vyklopila.
" Tak já Mirce zavolám, jestli je doma, ona tam s vámi skočí."
Ucítila jsem radostné rozechvění.
"Mirka doma nebude, jeli na nějakou svatbu" vloží se do debaty pokladní.
"Volaný účastník právě hovoří..." pokrčí rameny paní Marie. Naděje prchá.
"No, tak se nedá nic dělat, typický pátek třináctého" uzavírám.
"Ale, ještě se u ní zkuste stavit, je to ten hezký domek se zahrádkou plnou jiřin naproti hospodě." "Díky, jste moc hodné".
Za chvíli stojím před domem, zahrádka je opravdu plná rozkvetlých jiřin všech barev. Zvoním. Vychází muž.
"Co si přejete?"  "Prosím, je doma paní Mirka?" - vloni jsme spolu chodily na jógu,tak se trochu známe. Z domu vykukuje asi patnáctiletá slečna s natáčkami.
"Zavolej mamku, má tady návštěvu!" Srdce mi opět poskočilo.
"Pojďte dál," otevírá muž vrátka.
Ve verandě se objeví paní Mirka, hlavu též plnou natáček. Rovnou zahlaholí .
"Vy máte na poště balíček, co. Ale já mám dneska dovolenou a spěchám!"
"Tak se nezlobte" málem mi vhrknou slzy do očí. Nedělej z toho drama, říkám sama sobě, otáčím se a odcházím. Asi ze mne ta sklíčenost vyzařovala.
"Počkejte, co je v tom balíčku?"
"Ále, dárek pro vnučku k svátku..."
"Vy je máte daleko, co. Jedete tam na víkend?"
"Jedeme..."   "Tak počkejte, já tam s vámi skočím..."
Cestou mi vypráví, že mám vlastně kliku. Syna přijali na odvolání k magisterskému studiu a musel se dnes dostavit k zápisu. A tak na něj čekají, jinak by už dávno byli pryč.

Balíček jsme vyzvedly a mne zalil pocit štěstí. Nejen z toho, že mám slíbený dárek ale hlavně z toho, jak je krásné žít na vsi. No, řekněte, mohlo by se tohle stát ve velkém městě?