Pohádky

Proč má sněhulák mrkvový nos?
Dávno, dávno, když ještě naše maminky byly malými holčičkami, začala zima, ale nesněžilo. To je škoda, že není sníh, litoval školáček Tomáš. Každé ráno si honem v kuchyni přisunul židli k oknu a vyhlížel sníh. Vzpomínal, jak loni s ostatními dětmi ze školky jezdil na sáňkách. 
A jednoho dne konečně začal padat sníh. Nejprve ho bylo tak málo, že se na chodníku hned rozpustil, ale do rána už bylo všude bílo. To bylo dovádění, když se děti po svačince oblékly a vyběhly na zasněženou zahradu. Házely po sobě sněhovými koulemi a dělali andělíčky. Tomáš  s Terezkou začali stavět sněhuláka. Největší kouli, pak menší a na ni ještě nejmenší kouli, to je hlava. A krásný dlouhý sněhový nos. Sněhulák se všem moc líbil. Když děti obědvaly, přiletěl ke sněhulákovi kos a sedl mu přímo na ten nos. Ale ouha, nos ptáčka neudržel a upadl. Sněhulák bědoval: „ Jak teď budu bez nosu vypadat, už se nebudu líbit dětem!“ 

Kos se omlouval, že opravdu nechtěl. „Už to mám, seženu od někoho pomoc!“ a odletěl. Uviděl zajíce s vozíkem mrkve, jak ho veze domů malým zajíčkům. „Zajíčku, zajíčku, prosím, dej mi jednu mrkvičku!“  „Odkdy jedí kosi mrkev?“ podivil se zajíc. „Potřebuji náhradní nos pro sněhuláka, protože jsem mu ho nechtě ulomil.“ 

"Tak to je jiná“ řekl  zajíc a podal mu  z vůzku  tu největší a nejčervenější. Kos letěl zpět a nasadil sněhuláčkovi na prázdné místo mrkev. Sněhulák se polekal: „Takový červený nos? Vždyť se mi děti budou smát!“  
„Ba ne“, utěšoval ho kos, „náhodou ti to moc a moc sluší!“ To bylo radosti, když sněhuláka uviděly děti. A protože se červený nos moc líbil nejen dětem, ale i ostatním sněhulákům, tak od té doby se jim dává místo nosu mrkev.

Helenčin nový pokojíček

Byla jedna holčička Helenka a ta by moc nepořádná. Co se jí maminka naprosila, aby si uklidila rozházené hračky. S Helenkou to ani nehnulo a tak musela maminka hračky uklidit, aby se o ně nezakopávalo. Jednou šla maminka s Helenkou na návštěvu a tam měli taky takovou holčičku a ta je odvedla do svého pokojíčku. To vám byla krása. Holčička Karolínka tam měla svou postel a skříň a stůl a židli a koš na hračky a kočárek s panenkou a domeček s barbínkami a tabuli na kreslení a já nevím, co všechno ještě. Od této chvíle Helenka stále škemrala: „Karolínka má  svůj pokojíček a já bych moc chtěla taky takový!“ Ale maminka nechtěla o nějakém pokojíčku ani slyšet: „Kdepak, podívej se, jak  jsi nepořádná!“ Helenka slíbila, že si bude hračky uklízet. Maminka se zaradovala: „Jestli svůj slib dodržíš, tatínek v sobotu vymaluje ten malý pokoj vedle kuchyně a bude jen tvůj.“ A opravdu, tatínek na štaflích vymaloval stěny na bílo a maminka vytřela podlahu a pověsila do okna záclonky s beruškami. Tatínek přišrouboval poličky na zeď a maminka povlékla polštář a peřinu. Helenka zatím roztahala po bytě spoustu kostek a panenek a nádobíčko a pastelky a stavebnici a knížky. „Helenko, ukliď hračky, půjdeme do obchodu!“ Helenka ale neměla čas, panenky ještě obědvaly a tak si hrála dál a nechala všechno roztahané. Maminka jen pokrčila rameny: „Sliby chyby!“ a víc neřekla a sbírala hračky za Helenku. 

Večer v posteli se Helenka ptala maminky: „Kdy už budu mít svůj pokojíček?“ Maminka odpověděla: „Dneska jsme mohli jít koupit nábytek do pokojíčku, ale místo nakupování jsem uklízela tvé hračky.“ Před usnutím  Helenka přemýšlela: „To jsem tomu dala, s takovou se vlastního pokojíčku nikdy nedočkám.“ 
Druhý den měla Helenka moc práce. Postavila v kuchyni farmu a vytáhla z krabice všechna zvířátka a všechny medvídky a z kostek postavila stáje pro koníky a rozestavěla panenky, co se staraly o všechna ta zvířátka. To byste nevěřili, jak rychle všechno uklidila bez odmlouvání, když maminka volala, že tatínek už čeká v autě před domem. Potom v obchodě vybrali krásnou postel a skříňky a taky stoleček a židličku a ještě zelený koberec. Večer Helenka sama do jedné skříňky narovnala hračky a do druhé knížky a pod okno postavila kočárek s panenkou. Když  poprvé ve svém vlastním pokojíčku dávala mamince a tatínkovi pusu na dobrou noc, slíbila, že opravdu už nikdy nenechá hračky rozházené.

O dalamánkovi

Žili byli dva bratři Vojta a Honza a jejich sestra Manka. Jejich maminka byla moc šikovná kuchařka a pekla doma i chleba a housky. Jednou s Mankou upekly maličké chlebové bochánky a posypaly je kmínem a solí. Vojta na posezení celý snědl a poprosil Manku ještě o jeden. Bráška Honza se vrátil z hřiště a viděl Vojtu, jak se zakousl do nějakého malého bochánku. „Co to jíš, kdo ti to dal?“ zeptal se. Vojta s plnou pusou odpověděl: „Dala Manka!“ Honzík běžel za maminkou a škemral: „Prosím, já chci taky dalamanka!“ Maminka nejdřív vůbec nevěděla, co po ní Honza chce. Když ukázal na Vojtu s plnou pusou, už to bylo mamince jasné a podala Honzíkovi taky malý bochánek. A od těch dob se malým slaným bochánkům říká dalamánek.

O ztracené ponožce

Taky někdy nemůžete najít druhou ponožku? Já vám prozradím jedno velké tajemství, ale nesmíte ho nikomu říct.

Pojďte se se mnou podívat do pokojíčku, kde bydlí Anička. Pšššššššš, Anička už spí. Všude je ticho a tma. To je ta pravá doba, kdy ožije šuplík s ponožkama. „Uáááááááá, to jsme se krásně vyspaly“ zívají proužkované. Protahují se i bílé, modré a žluté s puntíky. Hnědá vyskočí a praští proužkovanou: „Máš ji a chyť si mne!“ Ponožky se honí v šuplíku sem tam a dávají si babu. Růžová volá: „Teď budeme hrát na schovku!“ Ponožky se rozběhnou po pokoji a každá se chce co nejlépe schovat. Bílá kraječková stojí u pikoly: „Jedna dvě tři čtyři pět, jdou ponožky na oběd. Jdou ponožky k večeři, kdo nechce, ať nevěří...už jdu!“ Bílá opatrně nahlíží do šuplíku, ale tam už žádná ponožka není a tak se rozhlíží kolem sebe. Když nějakou najde, volá: „Piky piky zelená pod autíčkem! Piky piky proužkovaná v bačkůrce!“ A tak tam dovádějí celou noc. Když ráno vychází sluníčko, šuplík volá: „Holky, domů!“ Ponožky honem naskáčou do šuplíku a každá si najde svou barevnou kamarádku. Puntíkovaná běhá po pokoji a hledá druhou puntíkovanou. Jenže ta se večer schovala tak dobře do kočárku k panence, že ji nenašly a ona tam spokojeně usnula.

Do pokoje přišla maminka a vzbudila Aničku.  Pak vytáhla ze skříně červené šatečky. „Aničko, jaké chceš dneska  ponožky?“ ptá se maminka a otevře šuplík s ponožkami. Ty se tváří, jakoby nic a čekají, jaké si  Anička dneska vybere? „Puntíkované!“ Jenže maminka druhou hledá marně, ta puntíkovaná je jen jedna. Anička se začne vztekat a plakat, že chce jedině ty se žlutými puntíky a ať tu druhou maminka ještě hledá. Pláč vzbudí puntíčkovanou a volá z kočárku: „Haló, tady jsem!“ Ale ponožky mají tenoučké hlásky a maminka ani Anička její volání neslyší a dál přehrabují ponožky v šuplíku a kroutí hlavou. Když druhou puntíkatou nenajdou, vytáhnou  růžové s mašličkou a šuplík zavřou. Teď už víte, jak to u ponožek chodí, tak se nedivte, když tu druhou nemůžete najít.