Přijel si pro mě ?

Ráno jsem odjela k lékaři a manžel se pustil na dvorku do řezání dřeva. Když jsem se vrátila, manžel byl nějaký vyplašený. Říkám mu, copak se ti stalo? Uletěly ti včely? Mě se nestalo, nic jen mě málem klepla pepka. To jsem rád, že tě vidím! Tolik lásky najednou, pomyslela jsem si, to nebývá zvykem. Manžel překotně vyprávěl...

Když jsem před chvílí viděl, jak zastavil pohřební vůz s naloženou rakví a zacouval k naší brance a vystoupil pohřebák v černém obleku, šlajfku na krku a byl celý smutný, koukám na něho a ptám se ho, to jedeš pro mě? Nechápavě na mě hleděl a říkal, pro tebe ne, jedu pro tvou ženu. V kanceláři mě bylo řečeno že umřela hrobařova žena. (Manžel totiž kopával ještě po zaměstnání hroby). Bylo mu asi divné, že netruchlím a že ho vítám s humorem.

Tak mu povídám, jo, kamaráde, to nemohu sloužit, žena ráno odjela a byla víc než živá a žádnou jinou tady nemám, asi pojedeš dnes s prázdnou rakví. Kroutíc hlavou, nasedl a odjel se pozeptat na pohřební službu, kdo tedy vlastně zemřel. Za chvíli se vrátil a vše se vysvětlilo. Přijmení souhlasilo, ale patřilo staré paní, která bydlela kousek dál a nad ránem zemřela. No jo, řekl pohřebák, ženské v kanceláři mi řekly, že zemřela hrobařova žena, tak sem jel k tobě, ono je popletlo to příjmení.

To jsou věci, říkám manželovi a co teprve, kdybych nikam nejela a k té bránce přišla osobně, skoro mě to mrzí, že jsem nezůstala doma. Protože se velmi dobře s pohřebákem znám, byl by to asi šok i pro něho. Na malém městě se zprávy šíří hrozně rychle, když jsem z nabíječky vzala mobil, který jsem ráno zapomněla s sebou vzít, měla jsem tam 4 nepřijaté hovory od syna, asi musel být taky vystrašený, když jsem telefon nezvedala.

Ty budeš žít ještě dlouho, pravil manžel, takový krásný vůz pro tebe přijel a ty si trajdáš bůhví kde. Zavtipkoval si. Byl to ale pro mě docela šok, první moment jsem si fakt myslel, že se ti cestou něco stalo a že v tom pohřebním voze jsi. Doslova jsi utekla hrobníkovi z lopaty!

Jo, jo, život někdy tropí prostě hlouposti. A já jsem moc ráda, že od nás odjel pohřební vůz z prázdnou rakví, vždyť život je někdy i docela fajn a není kam spěchat a do rakve už vůbec ne...