Růže

Růže

Je tomu už pár let, kdy jsem v pozdním jaru vyrazil na procházku do parku. Cesta vedla do kopečka, a tak jsem musel, chtě nechtě, popadnout dech.

U cesty byl velký záhon a na něm voněly krásné červené růže. Kousek dál byla lavička, kýžený to cíl mé cesty. Na ní mlčenlivě seděla postarší paní v pěkně střižených šatech. Na očích měla módní tmavé brýle proti slunci, které jí hezky ladily k jejímu, mladistvě upravenému účesu. Mlčky přemýšlela a já bych určitě šel dál, kdybych mohl popadnout dech. Takhle jsem, jsa ještě ze staré školy, zastavil, pozdravil jsem a požádal, zda si smím přisednout. Usmála se a aniž by na mne pohlédla, přisvědčila.

Chvíli jsme mlčky seděli a naslouchali hrdličkám, které kdesi nedaleko cukrovaly o své lásce. Po chvíli paní, aniž by ke mně natočila hlavu, tiše řekla: „To jsou růže, že?“. Veden navyklou slušností při rozhovoru se ženami jsem neutrálním hlasem odpověděl: „Ano a jsou krásně červené. Už jsem dlouho tak pěknou červenou barvu neviděl“. Paní chvíli mlčela, lehce se ke mně natočila a pak potichu řekla: „ Jak vypadá ta červená? Já totiž nevidím, víte?“

Těžko je mi psát dál. Do dneška nevím, jak se slepými mluvit o barvách, ještě že mají alespoň čich.