Svatý plamen

  Bylo to právě v nově zrozené republice Florencii. Člověk se jmenoval, Raniero Ranieri.
    Raniero se vydal s křižáky dobývat Kristův hrob v Jeruzalémě.
Raniero se vychloubal svou silou. Byl prvním, který se po boku Gottfrída Boluňského vyšplhal na hradby Jeruzaléma. A proto mu připadala čest, zapálit svou svíci na plameni Kristova hrobu. Osvobození Jeruzaléma bylo většině křižáků záminkou k drancování. A podle slov zábavných společníků, kteří toho večera bloumali od stanu ke stanu, mnozí byli vrazi a loupežníky, než odešli ze svých domovů. Společník v Ranierově stanu vyprávěl tak zajímavě a obratně, že přiměl Raniera k slavnostnímu slibu, že donese svůj plamen až do Florencie. Uprostřed chechtání a zábavy opilých rytířů postavil si Raniero hlavu, že učiní nemožné. A jeho povaha, divoká a vzdorovitá, přiměla jej ke kroku, který spíše sluší poutníkům. Tak za svítání tajně odnesl svíci, kterou zapálil na Kristově hrobu. A přehodiv si plášť poutníka, aby uchránil plamen před větrem, vydal se na dalekou cestu k Florencii. Brzy pochopil, že mu plamen zhasne, když pojede rychle. A jeho valečný hřebec nebyl zvyklý na pomalý chod. Proto Raniero jel naopak, aby hrudi chránil plamen před proudy vzduchu. Když jel pouští, zaútočili na něj loupežnicí, neblahá a chorobná čeládka, která se táhla za vojsky. Raniero by jinak byl schopen sám rozehnat na desítky takových, ale bál se, aby mu za tu dobu nezhasl plamen. Proto jim nabídl vše, co měl: oděv, koně a zbraň, jen když mu ponechají svazek voskových svíc a když ho ponechají na pokoji. Útočníkům se to dobře hodilo, protože ani oni nebyli připraveni ke rvačce, a tak mu vzali vše kromě voskových svíček, poutnického pláště a zapalené svíčky. Posadili ho na starou vysílenou herku v náhradu za jeho bělouše. Raniero se začal divit sám sobě: „Nechovám se vůbec jako rytíř, velitel setniny slavných křižáků, nýbrž jako hloupý žebrák. Snad by bylo lépe, abych se vzdal svého záměru. Kdo totiž ví, co se ještě ze mne stane kvůli tomu plameni.“
Avšak přece se nevzdal. I když cestou prožíval všelijaká ponižovaní a útrapy.
  Jeho vlastní rodáci, poutníci do Jeruzaléma, na něj volali v mateřském jazyce: „Blázne!“ Když na něj utočili rozhořčení pastýři, Raniero se snažil chránit pouze plamen. Jednou nocoval v zájezdním hostinci, kde obyčejně byly ubytovány karavany poutníků a kupců. Majitel umístil také Raniera a jeho koně navzdory přeplněné noclehárně. Raniero si pomyslel: „Tento člověk se slitoval nade mnou. Kdyby mi zůstala drahocenná výstroj bělouš, jistě bych s většími obtížemi projížděl touto zemí. Ještě uvěřím, že mi lupiči prokázali laskavost.“
   Byl tak unaven té noci, že sotva stačil upevnit svíci kamenem. A třebaže zamýšlel probdít nad plamenem noc, padl na slámu a usnul. Ráno bylo jeho první myšlenkou, co se stalo s plamenem. Svíce nebyla tam, kde ji zanechal. Dokonce se pokusil mít radost, že jeho cesta skončila, ale vpravdě se nemohl radovat. Zdálo se mu nesmyslným, aby se vrátil pod svůj válečnický stan. V tom k němu přišel hostinský se zapálenou svíčkou. Řekl mu, že mu udržel světlo, protože pochopil, že je důležité, aby hořelo. Raniero zazářil radostí. Pak vzal svíčku a odjel.
   I potom se divil, čím je mu ten plamen, že tak nad ním bdí. Když hrozily deště, když procházel libanonským pohořím, Raniero se uchyloval do jeskyní. Jednou téměř zmrzl. Svíci ukryl do jednoho saracénského hrobu, protože nechtěl jejím plamenem zapálit chrstí, aby se ohřál. Když už začal pomalu mrznout, udeřil blesk do blízkého kmene a zapálil jej.
   A tak přišel k ohni, který nemusel zapalovat svatým plamenem.
  Nakonec se už ničemu nedivil. V blízkosti Nikey se potkal s několika rytíři z Východu, mezi nimiž byl známý putující rytíř a trubadúr. Když spatřil Rančera, jak sedí naopak v sedle, v opelichaném plášti, zarostlou bradou a se svíci v ruce, začali jako obyčejně volat“Blázen! Blázen!“ Avšak rytíř trubadůr jim dal znamení, aby mlčeli. Pak přijel k Ranierovi a zeptal se, jak dlouho už takto cestuje. „Od Jeruzaléma, Pane,“ řekl poníženě Raniero.
   „Nezhaslo ti cestou světlo?“
   „Na mé svíci hoří týž plamen, jako tehdy, když jsem jej zapálil na Kristově hrobě,“ odpověděl Raniero. Na to řekl rytíř trubadúr: „I já jsem z těch, kteří nosí pouze jeden plamen. Proto bych, aby mohl věčně hořet. Řekni mi ty, který neseš své světlo dokonce až z Jeruzaléma, co mám dělat, aby mi plamen nezhasl!“
„Pane,“ řekl tehdy Raniero, „je to těžký čin, i když se zdá nepatrný. Protože tento malý plamen od vás žádá, abyste úplně přerušil myšlenky na něco jiného. Nepřipouští, abyste měl milenku, máte-li k takovým věcem sklon. Kvůli tomu plamenu se nesmíte ani odvážit posadit se ke stolu veselých lidí. Nesmíte mít na paměti nic jiného, než právě tento plamen. Žádný jiný úkol nesmí být pro vás důležitější. A proč vás zrazuji od tohoto podobného úmyslu, je to, že ani ani na okamžik si nemůžete být jist, že se vám podaří donést plamen do cíle. Ba naopak, musíte myslet a být připraven na to, že plamen zhasne, nebo vám jej někdo uloupí.“ Tak odpověděl Raniero.
   Avšak Robert, básník, nadutě pohodil hlavou a řekl: „To, co jsi ty dokázal udělat pro svůj plamen, to já dokážu také pro svůj také.“
   Další scény se už odehrávaly v Itálii.
   Raniero jel opuštěnou cestou přes hory, když přichvátala za nim nějaká žena a požádala od něho oheň z jeho svíce. „V krbu mi vyhaslo,“ řekla žena. „Moje děti mají hlad. Půjč mi oheň, abych mohla zapálit v peci a upéci jim chléb!“ Podala mu ruku se svíci. Ale Raniero se ji vyhnul, protože si vzal do hlavy, že první zapálení jeho svíce bude na oltáři Blahoslavené Panny ve florentské katedrále.   Tehdy mu žena řekla: „Dej mi oheň, poutníče, protože život mých dětí je plamen, o kterém mi bylo uloženo, abych jej chránila zapálený.“ Pro tato slova, ji Raniero dovolil, aby si knot své lampičky zapálila na jeho svíci.
   Po několika hodinách v jedné vesnici, hodil nějaký sedlák Ranierovi z milosrdenství plášť. Ale plášť padl na svíci a uhasil plamen.  Vtom si Raniero vzpomněl na ženu, které dal oheň. Vrátil se k ní a znovu zapálil svou svíci na jejím ohništi.
  Nyní už jel mezi modrými pahorky poblíž Florencie. Myslel na to, jak se brzy zbaví plamene. Vzpomínal na válečnou kořist, na druhy v Jeruzalémě, kteří se jistě diví, že zmizel. Ale všiml si, že už ho ty myšlenky nezajímají. Že už ho nevábí život dobyvatele a dobrodružství. Pochopil, že už není tím člověkem, který vyjel z hradeb Svatého města. Nyní se radoval pouze z toho, co bylo laskavé, přinášející mír a rozumné. Na velikonoce vjel do Florencie.
   Netušil, že nejhorší utrpení začne právě zde. Jakmile projel městskou bránou, uličníci a městští zaháleči vyskočili na nohy a za hromového křiku běželi za poutníkem, pokoušejíc zhasnout mu svíčku. Raniero zvedal vysoko svůj plamen, aby ho uchránil před zlým houfem, který házel čepicemi a foukal ze vší síly, ve směru svíce. Byla to bědná a bláznivá podívaná. Jezdec opravdu vypadal jako blázen. Dav se hrubě bavil. Na oknech se tlačili lidé žádostiví zábavy. Raniero se zvedl v sedle, aby uchránil svůj plamen. Jedna žena z nízkého balkonu uchopila svíčku z ruky Raniera a pospíšila s ní domů. Všichni se začali smát a dali se do hlasitého volání. Raniero se  zapotácel v sedle a zhroutil se na zem. Ulice se v okamžiku vyprázdnila.
   Vtom vyšla z domu Francesca, Ranierova žena, se zapálenou svíčkou v ruce. To byla ona, která mu vzala svíčku z balkonu, z úmyslem zachránit plamen. Když zář plamene padla na Ranierovu tvář, trhl s sebou a otevřel oči. Francesca mu vrátila plamen, aniž ji poznal, protože se na ni vůbec nepodíval, díval se pouze do plamene.
   Přál si jej odnést do katedrály. Francesca mu pomohla naskočit do sedla. Ona ho ihned poznala. Pomyslila si však, že je asi opravdu pomatený, protože neotočil pohled od plamene. Raniero se vzpamatoval, až když uslyšel vedle sebe ženský pláč. Podíval se a poznal, že žena, která ho vede do katedrály a která mu zachránila světlo, je jeho vlastní žena. Díval se na ni jen chvilinku. Ale nic jí neřekl.
   S plamenem šel do svatyně. Brzy bylo lidu oznámeno, že z Jeruzaléma přijel rytíř, Raniero di Ranieri s plamenem zapáleným na Kristově hrobu. A tu se zvedly hlasy pochybnosti, zvláště těch lidí, kterým v minulosti Raniero svou hrubosti působil bolest. Žádali důkazy. Důkazy, že opravdu tento úkol vykonal.
   Raniero byl ohromen. Na to nemyslel. „Koho mám zavolat za svědky?“ zeptal se. „Ani jeden štítonoš nechtěl jít se mnou. Pouště a hory jsou mými svědky.“
   V kostele začala mačkanice. Raniero se polekal, že mu nyní, na dosah oltáře uhasne plamen. Vtom do svíce udeřil ptáček, který omylem vletěl otevřenou bránou kostela. Plamen zhasl. Ranierovi klesly ruce a jeho oči se zalily slzami. Ale kostelem se rozléhlo volání lidí, protože ptáčkovi vzplanula křídla, zachvátil je Svatý plamen. Letěl zoufale štěbetajíc, dokud spálen nespadl na oltář! Dříve než uhasl plamen jeho křídel, stačil Raniero odpálit svou svíci z plamene, který zmíral. Byl to důkaz, který se od něho žádal!
   Od té doby se stal Raniero ochráncem vdov a sirotků, žil v klidu a štěstí se svou ženou Francescou a spoluobčané jej ctili a milovali. Jako vzpomínku na Ranierův čin celý jeho rod se nazval pazzo di Ranieri, pomatený Raniero, a to byla nejpyšnější přezdívka potomků.

Převyprávěný úryvek z knihy  Vesny Krmpotičové„ Košile šťastného člověka“