Vzpomínka na léto

Sedím na lavičce a pozoruji nebe. Je šmolkově modré, sem tam počmárané stopami po letadlech. Zahrada má zlatou barvu slunce. V dálce štěká pes, na klíně mi přede kočka. Právě vylíhlá ptáčata se učí létat a já jen doufám, že jim to půjde rychleji, než se kočka probudí. Ze všech stran útočí vůně. Ze zahrady kytek, od sousedů voní řízky. Ty mne probudí z mého snění, milá Micko, je potřeba vstát a věnovat se próze. Rodina čeká na oběd. Tolik se mi nechce odcházet od té krásy. Ale večer se vracím. Kytky voní ještě intenzivněji a místo ptáčků slyším cvrlikání cvrčků a kobylek. A na nebi je také něco ke spatření. Když zhasnou pouliční lampy, rozzáří se nebe miliony malých žároviček. Na hvězdné nebe bych se vydržela dívat do nekonečna, ale já se dívám jen do chvíle, kdy mne začne bolet za krkem. Teď ale někdo po obloze škrtl a „padá hvězda“. Rychle si něco přeji, splní se to? A znovu je tu realita. Beru na ni repelent. Je pozdě, celý dům spí. A já cítím klid, ne ty staré kosti, kterým se ráno nechtělo z postele. Je tu na světě nádherně – je léto.