Vzpomínka
Píši raději drobné eseje, protože mi připadají jaksi razantnější.
Tak tedy jedna, zachycující jednu z mých nesčetných vzpomínek na minulost.
Vzpomínka na minulost
Na co jiného může člověk v létech asi vzpomínat. A
protože se minulost odehrála už dávno, je promlčená, takže případní účastníci
zajímavých trapasů si nemohou veřejně stěžovat.
Ale k věci.
Bylo, nebylo, v době tak před půlstoletím, kdy jsme
ještě houfně, věrni zásadám marxismu - leninismu, napjatě vyhlíželi den,
kdy poručíme větrudešti, se v nejmenované škole, stojící
v nejmenované, tehdy ještě okrajové části Prahy, odehrála zajímavá
příhoda.
K nějakému výročí se tamtéž konala velká sešlost SRPŠ.
Pamětníci si asi vzpomenou, že šlo o Sdružení rodičů a přátel školy. Místnost,
ve které tato akce probíhala, byla doslova napěchovaná Přáteli. Ostatně, kdo by
si troufl své přátelství náležitě neprojevovat, když nechtěl riskovat, že se jeho
ratolest nedostane po maturitě dál na nějakou školu, že?
Vzhledem k závažnosti této sešlosti seděla u k tomu
určeného stolu, otočeného čelem k bohaté účasti Přátel, významná skupina
různých činovníků, počínaje ředitelem školy, přes jeho zástupce, okresního, či
jakého školního inspektora, zástupců patronátní továrny a MNV až
k mladému, aktivnímu a politicky jistě zcela na výši jsoucímu zástupci OV
KSČ.
Ten se stal, a nutno přiznat svým přičiněním, naprostým
vrcholem celé sešlosti a jak chci věřit, navždy se zapsal nejen do análů
uvedené školy, ale nepochybně i do vzpomínek pamětníků. Tedy, do mých zcela
určité.
Tento mladý, uvědomělý a aktivní představitel strany se
zřejmě před výkonem náležitě posilnil. To nejspíše aby svému podnětnému projevu dodal
náležitý říz. Jinak řečeno, „měl jí jako z praku“.
Dokud seděl a mlčel, ještě to šlo. Soustolovníkům se to
podařilo utajit. Jenže se jim to vymklo. Poté, co skončily jejich projevy,
vztyčil se zástupce strany, kterého nestihli diskrétně přidržet na židli, opřel
se o stůl, aby neupadl a začal rozhodným hlasem zkušeného aparátčíka blábolit.
Asi takto: „hlumedujanerykalihahabrstpilenikes…“. V tom okamžiku se všem
stáhly zadky a zkameněly obličeje. Místnost se pohroužila do absolutního ticha.
Nikdo si nevěděl rady. Nikdo nebyl schopen sebrat odvahu a něco udělat.
Zkamenělé ticho trvalo celou dobu několika minut, dokud
blábolícímu opilci nedošly síly, nebo inspirace. To se nedalo zjistit. Teprve,
když spokojeně dosedl, začalo se postupně uvolňovat napětí. Pak sebral, snad
ředitel školy, ale to dnes už nevím jistě, všechny síly, které mu ještě zbývaly
a opatrně převedl řeč trochu stranou, vyčerpávajícím způsobem prohlásil schůzi
za ukončenou a s přítomnými se rozloučil.
Je třeba podotknout, že všichni odešli bez výjimky v tichosti a co možná rychle. Co proběhlo v zákulisí, to bohužel nevím, ale přiznávám se, že mne dodnes mrzí, že jsem u toho nebyl. Ostatně, bezpečný útěk domů byl nepochybně lepší variantou.