Léčba šokem

Tak jsem se ráno probudila a říkám si - něco na mne leze, budu odpočívat v postýlce. V osm hodin volá drahý synek a ptá se, co mám na plánu. Na moji informaci o zdraví pronesl - na to se vykašli, adrenalin Tě vyléčí. V devět budeme dole před domem. No to je pro mne výzva, honem vyvenčit a odvést k sousedce Bertíka, obléci se do zimy a ještě trochu pojíst. Rodinka, včetně vždy upovídaného vnoučka mlží, nechtějí nic prozradit. Hodinka jízdy a jsme tam, pak pět minut adrenalinu a budeš jako rybička. Asi po čtvrt hodince jízdy do kopce, mizíme v husté mlze, netuším kde jsme. Najednou po chvilce / kecali, žádná hodina jízdy/ se před námi ukázala sluníčkem ozářená krajina a já s hrůzou zjišťuji, že jsme u BOBOVÉ DRÁHY na Javorníku!!! No to si drahouškové děláte prdel, tam mne nikdo nedostane. Viděla jsem asi před rokem video, kde jel synek s kamarádem a to mi stačilo. Když ještě rozhodli, že s NÍM pojedu tentokrát já, bylo mi jasné, že ten můj vzorně vychovaný synáček úplně zapomene na brzdu, aby matinku vyléčil z té počínající choroby. Myslel si asi, že trpím zácpou, tak mi to chtěl zjednodušit..Hele mamko, nebuď měkká, TO DÁŠ!! Vnouček mne ujišťoval, že to nic není a že bych mu udělala velllllllkou radost, kdybych to sjela... NO, když předejel ten mrňavý bob, kam jsem se musela nasoukat před syna, pokrčit ztuhlá kolena až skoro pod bradu, přešla mne chuť na jízdu úplně. Nahoru to byla paráda, vjeli jsme do mlhy a to bylo štěstí, protože kdybych viděla tu dráhu, asi bych vyskočila. JEDEMEEE, držím se synka pevně kolem stehen a od první zatáčky ječím jako píchlé prasisko... každou další zatáčku nenávidím, důvěřuji ale v hloubi duše technice.... Napadlo mne, že díky mému hlasovému projevu to polovina čekajících lidí dole na startu vzdá, opak byl pravdou. Jakmile jsme přijížděli do cíle, ozval se potlesk a jásot přihlížejících... Honzík, ten můj zlatý upovídaný vnouček všem totiž oznámil, že ta paní, co tam v té mlze tak ječí je jeho babička Eví, které dali tuto jízdu jeho rodiče jako dárek k nedalekým narozeninám...Nechybělo mnoho, díky silné nátuře jsem nezkolabovala a oslavy sedmdesátin se snad dočkám ve zdraví... Ach ti moji miláčkové.