Rabíndranáth Thákur

Zahradník    

(1)

Sluha
Smiluj se nad svým sluhou královno!
Královna
Zasedání skončilo a všichni moji sluhové už odešli. Proč ty přicházíš tak pozdě?
Sluha
Můj čas nastává, když jsi skončila s ostatními.
Přicházím se zeptat, co zbylo pro tvého posledního sluhu.
Královna
Co můžeš čekat, když jdeš tak pozdě?
Sluha
Udělej mě zahradníkem své květinové zahrady.
Královna
Co je to za pošetilý nápad?
Sluha
Vzdávám se ostatní práce.
Odhodím meče a kopí do prachu. Neposílej mě na vzdálené dvory; nevyzývej mě, abych se účastnil nových bojů. Udělej mě zahradníkem své květinové zahrady.
Královna
Jaké budou tvé povinnosti?
Sluha
Sloužit dnům tvé prázdně.
Budu pečovat o travnaté pěšiny, po nichž se ráno procházíš, aby se uchovaly svěží; květiny, toužící po zániku, budou zdravit tvé nohy velebením.
Budu tě houpat na houpačce mezi větvemi saptaparny, kde časný večerní měsíc bude zápasit s listím, aby ti mohl políbit lem šatu.
Budu plnit vonným olejem lampu, která ti hoří u lůžka, a zdobit tvou podnožku podivuhodnými vzory, malovanými santálovou a šafránovou pastou.
Královna
A jaká bude tvá odměna?
Sluha
Dovolíš mi držet tvé drobné ruce jako něžná lotosová poupata a navlékati na zápěstí náramky z květin; barvit ti chodidla rudou šťávou z ašókových okvětních plátků a slíbávat smítka prachu, která se na nich zachytí.
Královna
Tvé prosby jsou vyslyšeny, sluho, budeš zahradníkem mé květinové zahrady.

(2)

"Večer se blíží, básníku; vlasy ti šedivějí. Slyšíš už ve své osamělé zahloubanosti poselství z onoho břehu?"
"Je večer," odvětil básník, "a já poslouchá, protože někdo ze vsi by mě mohl zavolat, i když je už pozdě.
Dívám se, zda se nesešla dvě zatoulaná srdce a zda dva páry dychtivých očí neprosí o hudbu, která by prolomila jejich mlčení a hovořila za ně.
Kdo by vil věnce z jejich vášnivých písní, kdybych já seděl na pobřeží života a hloubal o smrti a záhrobí?

Časná večernice mizí.
Záře pohřební hranice zvolna odumírá u mlčící řeky.
Šakalové křičí sborem na dvoře opuštěného domu ve světle utrmáceného měsíce.
Kdyby sem přišel některý poutník, který opustil domov, aby pozoroval noc a se sklopenou hlavou naslouchal šumení temnoty, kdo by mu šeptal do ucha tajemství života, kdybych já zavřel své dveře a pokoušel se střást smrtelná pouta?
Nezáleží na tom, že mi vlasy šedivějí.
Jsem vždy stejně mlád a stejně stár jako nejmladší i nejstarší obyvatel této vesnice.
Někdo má úsměv sladký a prostý a jiný potměšile pomrkává.
Někdo má slzy, které tryskají za denního světla, a jiný slzy, jež se skrývají v šeru.
Všichni mě potřebují a já nemám čas meditovat o posmrtném životě.
Jsem stejně stár jako každý - co na tom, že mi vlasy šedivějí?"

(3)

Ráno jsem hodil svou síť do moře.
Vylovil jsem z temné propasti věci podivných tvarů a podivné krásy - některé zářily jako úsměv, některé se leskly jako slzy a některé se zardívaly jako tváře nevěsty.
Když jsem se s břemenem dne vracel domů, seděla moje milá na zahradě a nečinně otrhávala plátky květů.
Zaváhal jsem na okamžik a potom jsem jí položil k nohám všechno, co jsem nalovil, a mlčky jsem stál.
Podívala se na to a řekla: "Co je to za divné věci? Nevím, k čemu by mi byly."
Zahanbeně jsem sklopil hlavu a pomyslel jsem si: "Nemusel jsem o ně zápasit, nenakoupil jsem je na tržišti; nehodí se za dárky pro ni."
Potom jsem po celou noc vyhazoval jednu po druhé na cestu.
Ráno přišli poutníci; sesbírali je a odnesli do dalekých zemí.

(4)

Ach Bože, proč mi postavili dům u cesty na tržiště?
Přivazují naložené čluny blízko mých stromů.
Přicházejí a odcházejí a chodí si sem a tam, jak se jim zachce.
Sedím a dívám se na ně; čas se mi vleče.
Nemohu je zahnat. A tak mi plynou dny.

Ve dne v noci znějí jejich kroky u mých dveří.
Marně křičím: "Neznám vás."
Některé z nich znají mé prsty, jiné mé nozdry, i krev v mých žilách jako by je znala, jiné znají zase mé sny.
Nemohu je zahnat. Volám na ně: "Pojďte do mého domu, kdokoli chcete. Ano, pojďte!"

Ráno vyzvání v chrámu zvon.
Přicházejí s košíky v rukou.
Nohy mají červené jako růže, na tvářích časné světlo svítání.
Nemohou je zahnat. Volám na ně: "Pojďte do mé zahrady sbírat květiny. Pojďte sem!"

V poledne zvučí gong u palácové brány.
Nevím, proč nechávají práce a postávají u mého živého plotu.
Květiny v jejich vlasech jsou bledé a uvadlé; tóny umdlévají v jejich flétnách.
Nemohu je zahnat. Volám na ně: "Pod mými stromy je chladivý stín. Pojďte, mé přítelkyně!"

V noci švitoří cikády v lesích.
Kdo to přichází zvolna k mým dveřím a tiše na ně klepe?
Sotva vidím obličej, jediné slovo se neozve, všude kolem je ticho oblohy.
Nemohu vyhnat mlčícího hosta. Dívám se do tváře ve tmě a hodiny snů míjejí.

(6)

Krotký pták byl v kleci, volný pták byl v lese.
Setkali se řízením osudu, když přišel čas.
Volný pták volá: "Poleťme do lesů, můj milý!"
Pták v kleci šeptá: "Pojď sem, žijme spolu v kleci!"
"Kde bych mezi mřížemi rozepjal křídla?" ptá se volný pták.
"Běda!" pláče pták v kleci. "Nevěděl bych, kde si na obloze sednout."
Volný pták volá: "Zpívej mi písně lesů, drahý!"
Pták v kleci prosí: "Sedni si ke mně, naučím tě slovům moudrým."
Pták z lesa volá: "Kdepak, písním se nedá naučit."
Pták v kleci vzdychá: "Běda, neumím písně lesů."
Jejich láska je silná touhou, ale nikdy nemohou rozletět křídlo vedle křídla.
Dívají se mřížemi klece a marně chtějí poznat jeden druhého.
Mávají v touze křídly a zpívají: "Pojď blíž, můj milovaný!"
Volný pták volá: "Nejde to, bojím se zavřených dvířek tvé klece."
Pták v kleci šeptá: "Běda, křídla mám slabá a mrtvá."

(7)

Matko, mladý Princ pojede kolem našich dveří - jak se mám dnes ráno věnovat práci?
Ukaž mi, jak svázat vlasy v cop; řekni mi, co si obléknout.
Proč se na mne díváš tak udiveně, matko?
Vím, že se ani jednou neohlédne po mém okně; vím, že mi v okamžiku zmizí z dohledu; jen zdálky mi zanaříká slábnoucí melodie flétny.
Ale mladý Princ pojede kolem našich dveří a já si na ten okamžik musím obléknout své nejlepší šaty.

Matko, mladý Princ jel kolem našich dveří a ranní slunce zazářilo na jeho voze.
Odkryla jsem si závoj z tváře, strhla jsem si ze šíje řetízek s rubínem a hodila mu jej do cesty.
Proč se na mě díváš tak udiveně, matko?
Vím dobře, že můj řetízek nezvedl; vím, že jej rozdrtila jeho kola, že v prachu zůstala jen rudá skvrna a nikdo neví, jaký byl můj dar a komu byl určen.
Ale mladý Princ jel kolem našich dveří a já jsem mu hodila svůj klenot na cestu.

(8)

Když mi lampa u lůžka dohořela, probudila jsem se s časnými ptáky.
Sedla jsem si k otevřenému oknu s čerstvým věncem v rozpuštěných vlasech.
Mladý poutník přišel po cestě v růžové mlze jitra.
Kolem šíje měl perlový náhrdelník a sluneční paprsky dopadaly na jeho korunu. Stanul před mými dveřmi a dychtivě zvolal: "Kde je?"
Pro samou hanbu jsem nemohla odpovědět: "Tady jsem, mladý poutníku, tady jsem."

Bylo šero a lampa ještě nehořela.
Znaveně jsem si rozčesávala vlasy.
Mladý poutník přijel ve voze v záři zapadjícího slunce.
Jeho koně měli zpěněné tlamy, šat měl zaprášený.
Sestoupil u mých dveří a zeptal se zemdlelým hlasem: "Kde je?"
Pro samou hanbu jsem nedokázala odpovědět: "Tady jsem, znavený poutníku, tady jsem."

Je dubnová noc. V mém pokoji svítí lampa.
Jižní vánek něžně vaje. Tlachavý papoušek v kleci usnul.
Můj živůtek má barvu pavího hrdla a plášť je zelený jako mladá tráva.
Sedím na podlaze u okna a hlídám opuštěnou ulici.
A šeptám do temné noci: "Tady jsem, zoufalý poutníku, tady jsem."

(9)

Když jdu sama na schůzku, ptáci nezpívají, vítr se ani nepohne, domy po obou stranách ulice mlčí.
Jen nákotníčky mi vyzvánějí při každém kroku a já se stydím.

Když sedím na balkoně a poslouchám, kdy se ozvou jeho kroky, listí na stromech nešumí a voda v řece je tichá jako meč na kolenou hlídky, která usnula.
Jen srdce mi divoce buší a já nevím, jak je utišit.

Když můj milý přijde a sedí vedle mne, když se mi chvěje tělo a víčka klesají, noc potemní, vítr zhasí lampu a mraky zatáhnou přes hvězdy závoj.
Jen klenot mi září na prsou a svítí. A já nevím, jak jej skrýt.

(20)

Každý den přichází a zase odejde.
Jdi a dej mu květinu z mých vlasů, přítelkyně.
Jestli se zeptá, kdo mu ji posílá, prosím tě, neprozraď mě - neboť on jen přichází a zase odejde.

Sedí v prachu pod stromem.
Udělej mu tam sedátko z květů a listí, přítelkyně.
Jeho oči jsou smutné a vnášejí smutek i do mého nitra.
Neřekne, co má na srdci; jenom přichází a zase odejde.

(22)

Když mě míjela rychlými kroky, dotkl se mě lem jejího šatu.
Z neznámého ostrova jednoho srdce zavanul náhle teplý dech jara.
Vzrušení letmého doteku mě pohladilo a v okamžiku zmizelo jako utržený okvětní plátek odvátý větrem.
Padlo mi na srdce jako povzdech jejího těla a zašeptání jejího srdce.

(24)

Nenechávej si tajemství svého srdce pro sebe, přítelkyně.
Řekni mi je potají - jenom mně.
Ty, jež se něžně usmíváš, zašeptej tak tiše, aby to slyšelo mé srdce a ne mé uši.
Noc je hluboká, dům mlčí, ptačí hnízda zahalil spánek.
Mluv ke mně skrze váhavé slzy, skrze rozpačité úsměvy, skrze sladký stud a bolest o tajemství svého srdce!

(26)

"Vezmu, co přijde z tvých přejících rukou. Neprosím o nic víc."
"Ano, ano, já tě znám, skromný žebráku, žádáš vše, co člověk má."

"Jestli se pro mne najde opadlý květ, budu jej nosit na srdci."
"A bude-li mít trny?"
"Snesu je."
"Ano, ano, já tě znám, skromný žebráku, žádáš vše, co člověk má."

"Jestli zvedneš jen jednou milující pohled k mé tváři, až do smrti bude můj život sladký."
"A bude-li to jenom krutý pohled?"
"Nechám si jej vetknutý v srdci."
"Ano, ano, já tě znám, skromný žebráku, žádáš vše, co člověk má."

(27)

"Důvěřuj lásce, i když přináší trápení. Nezavírej před ní srdce."
"Ne, příteli, tvá slova jsou temná, nerozumím ti."

"Srdce je jen k tomu, drahá, aby je člověk odevzdal se slzou a písní."
"Ne, příteli, tvá slova jsou temná, nerozumím ti."

"Radost je křehká jako kapka rosy - už když se směje, umírá. Ale strast je silná a trvalá. Nech ve svých očích oživnout strastiplnou lásku."
"Ne, příteli, tvá slova jsou temná, nerozumím ti."

"Lotos rozkvétá při pohledu na slunce a ztrácí vše, co má. Nezůstává poupětem ve věčné zimní mlze."
"Ne, příteli, tvá slova jsou temná, nerozumím ti."

(28)

Tvé tázavé oči jsou smutné. Snaží se uhodnout, co si myslím, jako když měsíc zkoumá moře.
Obnažil jsem před tvýma očima svůj život od začátku do konce a nic jsem nezatajil a nenechal zakryto. Proto mě neznáš.
Kdyby to byl drahokam, mohl bych jej rozbít na tisíc kousků, navléci je na šňůru jako náhrdelník a pověsit ti jej kolem krku.
Kdyby to byl jen květ, kulatý, malý a sladký, mohl bych jej odtrhnout od stonku a vetknout ti jej do vlasů.
Ale je to srdce, má milovaná. Kde jsou jeho břehy a dno?
Neznáš hranice tohoto království, a přece jsi jeho královnou.
Kdyby to byl jen okamžik radosti, rozkvetl by v prostém úsměvu a ty bys jej mohla spatřit a v okamžiku přečíst.
Kdyby to byla pouhá bolest, roztála by v průzračných slzách, beze slova vydávajíc své nejskrytější tajemství.
Ale je to láska, má milovaná.
Její radost a bolest nemají mezí a bez konce je její chudoba a bohatství.
Je ti stejně blízká jako život, ale nikdy ji plně nepoznáš.

(32)

Řekni mi, zda je to všechno pravda, můj drahý, řekni mi, zda je to pravda.
Když moje oči zazáří bleskem, černý mrak v tvé hrudi odpoví zahřměním.
Je to pravda, že mé rty jsou sladké jako otvírající se poupě první vědomé lásky?
Ulpívají v mých údech vzpomínky na zmizelé máje?
Chvěje se země jako harfa v písních při doteku mých nohou?
Je to pravda, že kapky rosy padají noci z očí, když mě spatří, a ranní slunce se raduje, když mě obejme?
Je to pravda, je to pravda, že tvá láska putovala věky a světy a hledala mě?
Že když jsi mě konečně našel, tvá odvěká touha nalezla nejvyšší mír v mé něžné řeči a v mých očích a rtech a splývavých vlasech?
A je také pravda, že tajemství Nekonečna je vepsáno na to mé drobné čelo?
Řekni mi, drahý, zda je to všechno pravda.

(34)

Neodcházej drahý, bez rozloučení.
Bděla jsem celou noc a oči mi ztěžkly spánkem.
Bojím se, že tě ztratím, jestli usnu.
Neodcházej, drahý, bez rozloučení.

Lekám se a vztahuji ruku, abych se tě dotkla.
A ptám se: "Není to jenom sen?"
Kdybych tak mohla připoutat tvé nohy ke svému srdci a pevně je držet na prsou!
Neodcházej, drahý, bez rozloučení.

(35)

Hraješ si se mnou, abych tě nemohl příliš snadno poznat.
Oslepuješ mě záblesky smíchu, abys ukryla slzy.
Znám, znám tvé úskoky,
nikdy neřekneš, co bys chtěla říct.

Unikáš mi tisíci cestami, abych tě nemohl chválit.
Stojíš stranou, abych tě v davu nepřehlédl.
Znám, znám tvé úskoky,
nikdy nejdeš, kudy bys chtěla jít.

Máš větší nároky než ostatní, a proto mlčíš.
Vyhýbáš se mým darům s hravou bezstarostností.
Znám, znám tvé úskoky,
nikdy si nevezmeš, co by sis chtěla vzít.

(36)

Zašeptal: "Zvedni oči, drahá!"
Odbyla jsem ho, řekla jsem: "Jdi pryč!" Ale on zůstal.
Stál přede mnou a držel mě za ruce. Řekla jsem: "Nech mě být!" Ale on nešel.

Přiblížil tvář k mému uchu. Pohlédla jsem na něj a řekla jsem: "Jaká hanba!" Ale on se ani nepohnul.
Jeho rty se dotkly mé tváře. Zachvěla jsem se a řekla jsem: "Příliš si dovoluješ!" Ale on se nezastyděl.

Vetknul mi květinu do vlasů. Řekla jsem: "K ničemu to není!" Ale on se nehnul z místa.
Vzal mi věnec ze šíje a odešel. Pláči a ptám se svého srdce: "Proč se nevrací?"

(40)

Nevěřící úsměv se ti kmitne v očích, když ti přijdu dát sbohem.
Udělal jsem to už tolikrát; proto se domníváš, že se zas vrátím.
Popravdě řečeno - i já si to myslím.
Neboť jaro se čas od času vždy znovu vrací; úplněk měsíce se loučí, aby nás opět navštívil, květy rok za rokem vždy znovu přicházejí a rozkvétají na svých větvích a je pravděpodobné, že i já se loučím, jen abych přišel zas.
Ale zachovej aspoň na chvilku iluzi; nezaháněj ji s nelaskavým chvatem.
Když ti říkám, že odcházím navždy, přijmi to jako pravdu a dovol slzné mlze, aby aspoň na chvilku prohloubila temný okraj tvých očí.
A potom, až se zas vrátím, můžeš se čtverácky usmívat, jak budeš chtít.

(41)

Toužím ti říkat nejhlubší slova, jaká pro tebe mám; ale neodvážím se ze strachu, že se mi vysměješ.
Proto se směji sám sobě a v žertu drtím své tajemství.
Zlehčuji svou bolest, abys to neudělala ty.

Toužím ti říkat nejpravdivější slova, jaká pro tebe mám; ale neodvážím se, protože se bojím, že bys jim nevěřila.
Proto je převlékám v nepravdu a říkám opak toho, co si myslím.
Zesměšňuji svou bolest, abys to neudělala ty.

Toužím ti říkat nejdražší slova, jaká pro tebe mám; ale neodvážím se ze strachu, že bys mi neoplatila stejně.
Proto ti dávám tvrdá jména a chvástám se necitelnou silou.
Ubližuji ti ze strachu, že bys mohla nikdy nepoznat bolest.

Toužím mlčky u tebe sedět, ale neodvážím se, abys mi snad srdce nevyšlo ústy.
Proto jen lehce žvaním a blábolím a skrývám srdce za slova.
Zacházím tvrdě se svou bolestí, abys to neudělala ty.
Toužím od tebe odejít; ale neodvážím se ze strachu, že bys mohla poznat mou zbabělost.
Proto držím hlavu tak vysoko a tak bezstarostně k tobě přicházím.
Neustálé výpady tvých pohledů udržují mou bolest navždy čerstvou.

(47)

Jestli chceš, nechám zpěvu.
Jestli ti z toho buší srdce, přestanu se ti dívat do tváře.
Jestli tě to leká při chůzi, ustoupím stranou a půjdu jinudy.
Jestli tě to mate při vití věnců, vyhnu se tvé osamělé zahradě.
Jestli to rozjařuje a bouří vodu, nepopluji už s člunem podél tvého břehu.

(53)

Proč mě zahanbuješ pohledem?
Nepřišel jsem jako žebrák.
Jen na prchavou hodinu jsem stanul na konci vašeho dvora za plotem zahrady.
Proč mě zahanbuješ pohledem?

Ani růži jsem si neutrhl ve vaší zahradě, ani plod jsem si nevzal.
Skromně jsem se uchýlil do stínu u cesty, kde smí postávat každý cizí poutník.
Ani růži jsem neutrhl.

Ano, mé nohy byly znaveny a spustil se liják.
Vítr zanaříkal mezi rozkymácenými pruty bambusu.
Mraky přeběhly po obloze, jako by prchaly před porážkou.
Mé nohy byly znaveny.

Nevím, co sis o mně myslela, ani na koho jsi čekala u dveří.
Blesk ti oslnil bedlivé oči.
Jak jsem mohl vědět, že mě vidíš stát ve tmě?
Nevím, co sis o mně myslela.
Den skončil a déšť na chvíli ustal.
Odcházím ze stínu stromu na konci vaší zahrady, opouštím travnaté sedátko.
Setmělo se; zavři dveře; odcházím svou cestou.
Den skončil.


(56)

Byla jsem jen jednou z mnoha žen, které měly plné ruce práce s všedními úkoly domácnosti.
Proč sis vybrala zrovna mne a odvedl mě z chladného útulku našeho prostého života?

Nevyjádřená láska je posvátná. Září jako drahokam v šeru skrytého srdce. Ve světle zvědavého dne vypadá žalostně temná.
Ach, prorazil jsi kryt mého srdce, vylekal mou rozechvělou lásku ven a navždy jsi zničil ten šerý kout, kde skrývala své hnízdo.

Ostatní ženy jsou stejné, jako byly dřív.
Nikdo nenakoukl do jejich nejvnitřnějšího nitra a ony samy neznají svá tajemství.
Lehko se usmívají a pláčí, klábosí a pracují. Denně chodí do chrámu, rozsvěcují své lampy a nosí z řeky vodu.

Doufala jsem, že má láska zůstane ušetřena třaslavé hanby žen bez přístřesí, ale ty odvracíš tvář.
Ano, před tebou je cesta otevřena, ale mně jsi zamezil návrat a nechals mě obnaženou před světem, jehož oči bez víček civí ve dne v noci.

(58)

Jednoho jitra mi v květinové zahradě přišla slepá dívka nabídnout věnec z květů pokrytý lotosovým listem.
Pověsil jsem si jej na šíji a slzy mi vstoupily do očí.
Políbil jsem ji a řekl jsem: "Jsi slepá jako květy.
Ani sama nevíš, jak krásný je tvůj dar."

(59)

Ženo, nejsi dílem Boha, ale i mužů; stále tě obdařují krásou ze svých srdcí.
Básníci ti tkají šat z vláken zlaté fantazie; malíři dávají tvé podobě stále novou nesmrtelnost.

Moře vydává své perly, doly své zlato a letní zahrady své květy; aby tě zasypaly, pokryly a učinily ještě vzácnější.
Touha mužských srdcí skrápí tvé mládí svou slávou.
Jsi napůl žena a napůl sen.

(60)

Uprostřed shonu a vřavy života stojíš němá a tichá, osamělá a nezávislá, Kráso, vytesaná v kameni.
Velký Čas ti zamilovaně sedí u nohou a šeptá:
"Mluv, mluv ke mně, má lásko; mluv, má nevěsto!"
Ale tvá řeč je uzavřena v kameni, Nehybná Kráso.

(61)

Jen klid, mé srdce, ať je čas rozchodu sladký.
Ať není smrtí, nýbrž naplněním.
Ať se láska přetaví ve vzpomínku a bolest v písně.
Ať let oblohou skončí složením křídel nad hnízdem.
Ať je poslední dotek tvých rukou něžný jako noční květ.
Staň na okamžik tiše, Krásný Konci, a vyslov své poslední slovo mlčením.
Skláním se před tebou a zvedám lampu, aby ti pomohla svítit na cestu.

(62)

Po šeré stezce snů šel jsem hledat lásku, která byla v minulém zrození mnou.

Její dům stál na konci opuštěné ulice.
Její oblíbený páv seděl ve večerním vánku na svém bidýlku a její holubi mlčeli v koutech.
Postavila lampu ke dveřím a stanula přede mnou.
Zvedla velké oči k mé tváři a němě se zeptala: "Jak se ti vede, příteli?"
Pokoušel jsem se odpovědět, ale naše řeč byla ztracena a zapomenuta.

Přemýšlel jsem a přemýšlel; nemohl jsem si vybavit v paměti naše jména.
Slzy jí zářily v očích. Vztáhla ke mně pravou ruku. Uchopil jsem ji a mlčky jsem stál.
Naše lampa zablikala ve večerním vánku a zhasla.

(72)

Po dlouhé dny tvrdé dřiny jsem stavěl chrám. Neměl dveří ani oken, zdi byly tlusté, z masivních kamenů.
Zapomněl jsem na všechno ostatní, vyhýbal jsem se světu a zíral jsem unešeně na sochu, kterou jsem si postavil na oltář.
Uvnitř byla pořád noc, ozářená lampami s vonným olejem.
Neustálý kouř kadidla mi těžkými smyčkami ovíjel srdce.
Nespal jsem a tesal do zdí fantastické postavy ze spletitých, záhadných čar - okřídlené koně, květiny s lidskými tvářemi, ženy s údy jako hadi.

Nikde jsem neponechal otvor, kudy by mohl dovnitř zpěv ptáků, šumot listí nebo ruch živé vesnice.
Jedniným zvukem, který se rozléhal pod temnou klentbou, byly modlitby, jež jsem zpíval.
Duch mi zbystřil a zklidnil jako vztyčený plamen, smysly mi omdlévaly v extázi.
Vůbec jsem nevěděl, jak plyne čas, až hrom uhodil do chrámu a srdcem mi projela bolest.

Lampa vypadala najednou bledě a zahanbeně; řezby na zdech, jako spoutané sny, nesmyslně civěly do světla, jako by se nejraději schovaly.
Podíval jsem se na sochu na oltáři. Viděl jsem, že se usmívá a že oživla dotekem Boha. Noc, kterou jsem uvěznil, roztáhla křídla a zmizela.

(75)

O půlnoci prohlásil muž, který se chtěl stát asketou:
"Je čas vzdát se domova a jít hledat Boha. Kdo mě to tu zdržoval tak dlouho v klamu?"
"Já," zašepatl Bůh, ale mužovy uši byly hluché.
Jeho žena spala s dítětem v náručí na kraji lože.
"Kdo jste vy, kteří jste mě tak dlouho klamali?" zeptal se muž.
"Je to Bůh," řekl hlas znovu, ale muž neslyšel.
Dítě zaplakalo ze sna a přitulilo se k matce.
"Stůj, blázne, neopouštěj domov!" rozkázal Bůh, ale muž zase neslyšel.
Tu si Bůh povzdychl a postěžoval: "Proč mě můj služenbík opuští a odchází mě hledat?"

(76)

Před chrámem se konal trh. Od časného jitra pršelo a den se chýlil ke konci.
Jasnější než všechna radost davu byl jasný úsměv děvčátka, které si za halíř koupilo píšťalku z palmového listu.
Pronikavý jásot píšťalky se vznášel nad vším smíchem a hlukem.
Nekonečný dav lidí se valil a srážel. Cesta byla blátivá, řeka vzdutá a pole pokryté vodou neustálých dešťů.
Větší než všechny starosti davu byla starost malého chlapce - neměl ani halíř, aby si koupil malovanou hůlku.
Jeho toužebný pohled, upřený na krám, měnil celé shromáždění v něco tak žalostného!

(nalezeno už jen na WebArchive, foto: Wikipedie)