František Koukolík

Zlobím se na sebe, že jsem v poslední době podlehl sugestivnímu nátlaku všudypřítomných znepokojivých informací, zejména těch, co se valí z médií. Facebook je v tom superexpert. Kdyby to bylo alespoň k něčemu užitečné.... není! Člověk takto může snadno podlehnout klamu, že má řešit a mít názor na kdejakou "ultravýznamnou" věc. Začalo to Covidem, pak zase válčení o moc a zdroje a jeho důsledky, hned zase prezidentování, aktivismus vlády, a další věci, které jako jedinec ovlivnit nemohu. Vpustil jsem si tohle všechno do hlavy a ono si to v ní žije a utlačuje moje vlastní myšlenky. Ještě pár let a byl by ze mně doživotní zahořklý debil.

Hledal jsem nějaký lék, něco, co by mi pomohlo odpoutat se od všeho toho zmatku a zmaru. Samozřejmě - příroda je vždy dobrá odpověď a lék na duši. Našel jsem ho ale i v knížkách. V textech, které píší lidé široce vzdělaní, lidé, co se snaží porozumět světu z různých úhlů a nenechat se strhnout momentálními myšlenkovými trendy. Je to úlevné, protože to není nátlakové. Stačí jen si vybírat dobré autory sám a zavřít oči i uši před tím, co mi tlačí zvenčí někdo jiný.

Jako jednoho z mnohých si nyní dovolím uvést třeba pana prof. Františka Koukolíka. Jasně - i on reprezentuje jen jeden z mnoha úhlů pohledu, ale je to pohled poctivý, opřený o hluboké znalosti a v mnohém pro laika překvapivý. Snaží se psát o věcech, které jsou nám nevzdělancům zcela nedostupné způsobem, jemuž je schopen porozumět alespoň částečně i normální člověk.

Jen jako ochutnávku si stačí vyhledat jeho jméno na Youtube (ale knížky jsou mnohem lepší, protože mohou jít víc do hloubky). Ve veřejných knihovnách bývají snadno dostupné.

Obecně považuji za prospěšné, když si člověk netvoří své názory a postoje příliš rychle. Jakmile se totiž do něčeho "zamiluje", komplikuje si tím možnost vnímat nepodjatě další informace, které by do toho rámce nezapadly. To dnes trochu zprofanované "kritické myšlení" totiž vyžaduje především "otevřenou mysl". Poznávání světa (a sebe v něm) je proces, který nikdy nekončí. Nikdy si člověk nemůže říci "už vím". S každým novým dílčím porozuměním přichází nutně další otázky. A to je na tom to nejzábavnější
(foto: Wikipedie)