Moje evropské toulky

   Od dětství jsem milovala výlety. S rodiči jsem si jich sice moc neužila, ale byly tu letní tábory a později velmi aktivní turistický oddíl Tatranu Rakovník s mnoha nachozenými kilometry po tuzemsku, Maďarsku, Polsku. Ta největší příležitost pro mne ale přišla po mé čtyřicítce s novým zaměstnavatelem ČD a já si mohla splnit sen a uvidět naživo všechny ty krásy Evropy z barevných obrázků. Mezinárodní spolek železničářů poskytoval tzv. FIPjízdenky, které nám umožňovaly jednou nebo někde i třikrát ročně osmidenní bezplatné jízdy do ciziny. Tato vymoženost hodně vylepšovala bídné nádražácké platy, ale ne všichni ji využívali. Pořád tu byla starost, kam na noc hlavu složit, co jíst. Zjistili jsme, že nejlacinějším noclehem je dlouhý noční přejezd vlakem, samozřejmě vsedě, ale hodí se i čisté záchodky třeba na letišti v Ženevě nebo za teplých nocí spánek na vlnolamech na mořském břehu Lipar. Až po letech a taky zestárnutí jsme si dopřávali nocleh v mládežnických ubytovnách, v laciném soukromí nebo třeba na žíněnkách v Karateklubu v Londýně. K snídani Tatranka a voda, k obědu minipaštička s knackebrotem a večeře další brot s trojúhelníčkem sýra. Když jsem to vylepšila "pralinkou" tj. hltem rumu s kouskem čokolády, nemělo to chybu. Později jsem si stravu zpestřila o teplou instant. polévku a kafe nebo čaj vařené na lihovém knoflíku kdekoliv a kdykoliv, často za úsměvného přání dobré chuti v mnoha jazycích od kolemjdoucích. I tak byl ten bágl pěkně těžký a po celodenním nošení jsem se ho ráda zbavila. První zkušební jízda s kámoškou do rozespalé Paříže (jel tam přímý noční vlak), pak do Benátek, potom už jsem si troufla sama na Benelux, přišli noví známí se zkušenostmi z cest, naučila jsem se hledat a plánovat podle německých jízdních řádů. Svízel byla, že jako účetní jsem neměla svobodnou volbu pro plánování dovolené a leckdy mi parta prostě ujela. Na jih Evropy jsem si bez nich netroufla, alespoň ve dvou jsme jezdili do Itálie až na jih Sicilie, s dcerou jsem se přeplavila i na Sardinii (cestou nám dělali šou delfíni), s jinou partou jsme se drápali večer na Stromboli na Liparských ostrovech (těch 962 m jsem celých nedala, ale stejně to byl zážitek). Bloudili jsme s kolegou po nočním Gibraltaru, až nám pomohl strážný a gazikem nás provezl naftovou rafinérkou, moc zajímavá ohnivá "exkurze". Párkrát kouzelné horké Španělsko, asi dvakrát Portugalsko s nádherným Algarve. Před cestami na jih většinou na pár dní do Rakouska a Švýcarska do Alp k jejich krásným jezerům. Nejvíc jsem ale milovala Skandinávii a z ní Stockholm a pohádkové Norsko, tam jsem byla většinou sama snad sedmkrát, ve čtyřech jsme to protáhly až na Lofoty (mám půlnoční slunce fotografované z lodi Midnattsole). Často se mi vrací ten pocit svobody nad městečkem Bodo za polárním kruhem s výhledem na moře někam k Lofotům, to nekonečno. Bylo to prostě moc krásné a já si teď často lovím na jůtůbku videa z těch míst a je mi jich tam pořád dost servírováno, už mne odhalili, co mám ráda. Je fajn mít na co vzpomínat.