Návrat domů z Portugalska přes Paříž a Švýcary

Z Lisabonu vyjíždíme s třičtvrtěhodinovým zpožděním, které postupně narůstá, i když vlak jede jako drak. V kupé pro 8 jsou nejdřív kromě mne a čtyř mladíků 2 dědkové, z toho jeden přímo princmetálový. Huba mu jede, i zpívá, doráží na mne, a když říkám "no portugal" zvídá, odkud jsem. "ček" mu nic neříká, prý "čekoslovakai". Jestli pojede daleko, pozdravpámbu. V Papilhose přistupuje další řečný plešatý dědek a hovor narůstá. Stavěli jsme ve Fatimě, Pombalu a Coimbře, kde bylo na kopci vidět hezké staré město. Po výjezdu z Lisabonu jsme dlouho jeli krajinou placatou jak Polabí, nad Pombalem je kraj zemědělský s velkým množstvím obdélníkových rýžových políček. I tady samozřejmě vinice jako všude v Portugalsku, jen pasoucích se koní, krav a ovcí ubylo. Trasa se stáčí na severovýchod přes pohoří Sierra Estrella, ubývá vegetace, hlavně stromů, chundelatí se tu jen menší keříky, pískoviště, balvany, semtam polorozbořený kamenný domek. Divočina a pustina, je to krásné a romantické. Dostáváme se asi do slušné nadmořské výšky, hluboko pod námi potom v začínajícím večeru svítí městečka. Pak zase sešup jak na horské dráze, vlak sviští ohromnou rychlostí. Je tma, ale o spaní si nemohu nechat ani zdát. Osazenstvo kupé se mění, jen ti dědoušové zůstávají, ve tři v noci přejdou na řeči o politice a to je rozohní. Vedle mne přisedl další dědek, naštěstí ale subtilní a slušný, rámus nerámus klidně si vsedě spí. Proklimbám se tedy do rána, v půl sedmé je tu hezké San Sebastiano, vím, že už bude Irun a konečná Henday. Tady si jen beru vodu a už na 6.voie přistavují TGV, zatím se plní tak z jedné třetiny, bude snad pohodlí. Vlak se sice postupně zaplnil, ale je to ještě příjemné cestování, stejně skoro celou cestu proklimbám, krajina kolem je jednotvárná placka připomínající Čechy. V Paříži na Montparnassu jsme načas, dobře zvládám i metro na Gare de l´ Est, tady sháním nejdřív u Informací přímý vlak do Curychu - jede až ve 22.43 hod. a je dokonce až do Churu - perfekto. A bez příplatků. Horší už je to s úschovnami bagáže, ty tu na rozdíl od Monparnassu ještě nejsou, na nádraží řádí stavaři. S povzdechem tedy nahazuji svou báglovou "kuličku" na záda s úmyslem vnutit ji do úschovy někam do hotelu nebo kavárny. Nedaří se, až u kafetérie u Theatro Antoiny na Sebastopolském bulváru nudící se kluk číšnická se nade mnou smiluje a batoh s igelitkou s kytičkami skončí u něj v kutlochu za prázdným lokálem. Nalehko a volná jak ten pták pádím dolů bulvárem, kde na konci duní nějaký koncert. Mladík v červených trenýrkách a se šátkem na čele tu sténá a vyje v rytmu bubnů a vyluzuje skřeky vzdáleně připomínající zpěv. Má tu hodně diváků obdivovatelů, dokonce tu vyloučili dopravu a hlídají tu četní strážníci. Mne spíš ale zajímá, jak projdu kolem té vřavy do Louvru, nechci se zdržovat, mám povoleno od hocha hlídání báglu do 18 hodin. V Louvru je sice ještě plno lidí, ale bez problémů se dostávám pyramidou do sbírek, byť za nekřesťanských 8,50 Eur. Jsem už léta zvědavá, jak to tam vlastně vypadá a jako správný snob chci hlavně vidět opěvovanou Monu Lisu. Klušu proto směrem na 1.étage podél zástupů krásných antických i egyptských soch do sálů se starými italskými mistry, je tu Tiziano, Rafael a da Vinci s jeho Lisou. Je na zvláštním bloku napříč sálem, zasklená a neustále obklopená houfem zvědavců, malý obrázek s velkou slávou. Proběhnu za hodinu zde co se dá, dívám se i na někde krásné stropy sálů, štukové s malovanými výjevy, jsou tu i obří bílá mramorová schodiště. Po páté hodině už jsem tak akorát uťapaná a hledám Sortie-východ. Jdu stejnou cestou zpět a protože koncert ještě neskončïl, snažím se davy obejít. Dostávám se tak do mně zatím neznámého oddechového centra a hezkého chrámu sv. Eustache Forum des Halles, jsou tam parky a v nich menší stavby ze skla a hliníku. Hezký koutek. Cestou nevynechám ani Centre Pompidou a neodolám se podívat, co se nedělního na tom plácku lidových bavičů a cáklých umělců u něj dneska děje. Fůra lidí tam na stupních k Centru sleduje polomimické, poloherecké šou člověka, který tu u kufříku s rekvizitami učí pravděpodobně dobrovolníky z řad diváků správné fígle při namlouvání. Neohrabanost žáčků i suverénnost učitele vzbuzují smích a lid se baví. Já už si to ale musím sypat dál, protože šestá už se blíží. Stihla jsem to načas a tak si už s báglem pod stolem dávám ještě kafčo, jednak, že už jsem ucaprtaná a mám kafový absťák, jednak se chci klukovi zavděčit aspoň malým kšeftem, i když už dostal ode mne miniaturní becherovčičku. Kafčo je úplné blaho a potom už se sunu ven, kde se zatím májově jemně rozpršelo. Samozřejmě, že jsem v kavárně zapomněla svou igelitku s kvítím a kluk za mnou vybíhá do deštíku a já mu děkuji:" merci, ježíš- já jsem kůň!" Tak už se tedy se všemi zavazadly plazím na nádraží, déšť sílí a po příchodu na východní nádraží už se mění v průtrž. Oblezla jsem tu bufety, nikde tu ale při neděli samotnou bagetu nevidět, jen plněné za 3-4 Eura, tak drahé by mi ani nechutnaly, bude dietka. Začínám tedy dlouhé čekání na nočňák do Švýcar na lavičce v hale spisováním a večeří. Chtělo by to doplnit vodu, tak se se vší bagáží přesunuji k záchodu a nerada platím obsluhující černošce 50 centů za vstup. Dokonale ho ale využiji, protože hajzlíkový kutloušek skýtá možnost trochu se svlečená umýt, tak ať si ženská tluče na dveře jak chce, počká si. Potom mi ještě na přání natočí vodu a zase jdu čekat a zmrzat do haly. Čas si tu lidi krátí třeba krmením domorodých vrabců a holubů, vedle černoška kojí své krásné asi půlroční baby, před námi tu balancuje a pořád něco trousí ožrala, lidé, ač solidně oblečení se tu rezignovaně povalují na nástupištích a v hale, protože lavičky jsou permanentně obleženy. Dočkám se po desáté hodině, vlak je přistaven. Zpočátku mnou obsazené kupé doobsadí starší míšenka, mladý kluk a dva pánové-gentlemani, kteří se asi museli dlouho přemáhat, než vyhodili madam míšenku ze svých rezervé. Sedačky jdou k sobě jen napůl, žádné velké pohodlí a tak noc, byť ve spacáčku, mne moc neosvěží, moc nespím. Můj ranní plán jet až do Churu a odtud na Lugano a Belinzonu překazil fakt, že jsem si nevšimla, že jsou spoje kombinované autobusy, poštovními, na které moje železničářská jízdenka neplatí. Rezignuji tedy a měním plány. Zlákal mne Dizentis, kde jsem kdysi u mladého Rýna strávila krásné chvíle, ale teď tu prší, přímo leje, tak to otáčím zpět. Tentokrát do Lanquartu, ale ani tady mne to nebaví. Obědvám svou paštičku s brotem a čekám na vlak do Curychu. Tam je rušné odpoledne a já bych kvůli krizi z ospalosti tak ráda spočinula u vařiče s polívkou a kafem. Houfy lidí, řve nádražní tlampač, venku houkají sanitky a policajti. Ani můj známý zarostlý koutek zahrady u muzea naproti nádraží nefunguje, je tu staveniště. Nedá se nic dělat, musím pryč. Na Informacích si nechávám vyjet trasu na Reinfall, bude opáčko hezkého výletu, rozloučím se. Půlhodinka do Winterthuru a necelá na trase do Schaffhausenu do zastávky Schloss Laufen. Tady vystupuji ve čtyři hodiny odpoledne už jediná, takže nejdřív si tu pohodlně uvařím tuplovanou polévku česnečkovo-kuřecí a kafčo. Teplá polévka z pytlíků i kafčo dělá divy a mne pohladí zrovna po srsti a dodá mír do duše. Uklidím po hostině a sestoupím až dolů k Rýnu na přístaviště přívozních a vyhlídkových lodí, kde je už jedna ženská, fotí a kochá se. Přisednu tedy a kochám se též, jak vodopády tak v četných vírech valící se vodou Rýna. Shora po chvíli se přiřítí asi dvacetičlenná snad arabská "rodinka" a hned vymáhají loď z druhého břehu na přívoz a potom k přesunu na vyhlídkovou skálu uprostřed vodopádů. Ještě s mou spolukochatelkou tu osiříme a to zmate dalšího přívozníka, který nám sem jede nabídnout své služby, musíme ho zklamat. Ve čtvrt na šest se s báglem těžce a se supěním vracím nahoru na zastávku a posledním pohledem z vlaku z mostu se loučím s vodopády a frčím do Schaffhausenu a dál potom Cisalpinem do Curychu. Tady se usazuji na nástupišti u pítka, protože se těším na pomeranč a předpokládám, že se jeho šťávou patřičně zprasím. Ještě mne dokonale uspokojí malá večeřička z batohu, po umytí a úklidu "nádobí" a báglu jdu hledat teplo čekárny. Povedlo se, projedu se po schodech do prvního suterénu do prosklené menší čekárny se stolky a pohodlnými židlemi, tak tady zase píši a jdu číst noviny Heute, které mi při příjezdu vrazil kolportér. Ve čtvrt na deset už je přistavený můj WienerWalzer, nemůžu pořád vybrat to správné kupátko, tohle je kuřák, sem se za mnou cpe holka s kňučícím hafanem, tohle zas má rezervé, ale nevadí, nějak se srovnáme. Rezervovatel si nepříšel, tak se hnízdím a mám nocleh jako v Hiltonu. Po téměř pětihodinovém spánku, kdy se mi zdá, že jedu Brazilií, se vzbouzím odpočatá a plná elánu do další cesty. Ale houby - zdání klame, stárneš, holka, už máš po sezóně.

Bylo to krásný a bylo toho dost, trochu pro poznání, trochu pro radost.

Teď už ale vážně, jak jste vždycky chtěli, budu sedět doma, pěkně na prdeli.

K O N Ć Í M !  

(Tak co? Pobavila jsem vás aspoň trochu?)