Podzimní čas melancholie a dlouhých večerů je jako stvořený k vyprávěnkám. Pojďte si se mnou ještě jednou zavzpomínat na moje toulky.

   Ten týden na přelomu května a června 1998 jsme vyrazily ve čtyřech vlakem směr Sever, spolu se mnou Kladeňačka Hanka a Pražačky Ludyš s Jitkou. Tentokrát směr Hamburk, odtud trajektem do Dánska a po jeho projetí dalším trajektem do Švédska a tak mám zase možnost pokochat se "Hamletovým" hradem Helsingborgem, ale i sledovat razii policie na dva švédské kluky, u kterých její vlčák vyčenichal drogy. Potom vlakem ráno z Osla na Trondheim, tam je příjemné zpestření nějakým slavnostním průvodem krojovaných cechů před místní slavnou katedrálou a už odzkoušená klasika páteřní norskou tratí vzhůru na sever do Bodo se spánkem vsedě. Venku se jen trochu sešeřilo, všude kolem je příroda ve stádiu probouzení se po zimě, kromě kočiček nic nekvete, kromě občasného pásma tundry nic se nezelená a mnohde jsou ještě fůry sněhu, který taje a ve vodopádech padá ze skal. Je to pěkné podívání, sluníčko pálí jak o život. Bez problémů registrujeme i přejezd severního polárního kruhu, který mašinfíra jako obvykle hlásí mohutným houkáním, v dáli u souběžné silnice registrujeme známou "bábovičku" čerpačky s motelem a na podstavci velký, ze železných pásů složený model zeměkoule. Další cesta do Bodo už připomíná spíš měsíční krajinu a potom za Fauske začíná fjord, který nás navede do Bodo a je konečná. Do severněji položeného Narviku už se dostanete jen autobusy nebo vlakem přes celé Švédsko. V poledne vyjíždíme motorovou lodí z přístavu a po necelých čtyřech hodinách, kdy dlouho vyhlížíme na ostrově v dáli městečko jak z dětské stavebnice, jsme v Moskenes. Začíná ale problém, od Poláka známého z lodi se dozvídáme, že místní autobusáci tu na ostrovech stávkují, tudíž další přesun do městečka A (patří tam ještě kolečko nad písmeno) asi 5 km pěšky. Je ale hezké počasí a tak přes váhu báglů se nám šlape dobře. Kolem z jedné strany hradby rozervaných skalisek, čistá voda v moři i vtékající říčce, úpravné domky na kůlech v moři - rorbu domorodců a všude kolem nich konstrukce se sušícími se rybami, tvrdými - zkoušíme poťukem - jako prkýnko. Kluka, který kolem nás projíždí na skatu, se angličtinou vládnoucí Ludyš ptá, jak je daleko do "A", kluk se smíchem opravuje na "O", tak se to čte správně. Ale už je tu cílový skanzen a v něm jedno větší rorbu vyhražené jako turistická ubytovna. Příjemný odpočinek v dřevěné chatě a toulky po skanzenu, v noci a ráno nám vyspávání kazí jen rackové, kteří zvenčí okupují domek, krmí své mladé a strašně řvou. Co s dalším pobytem na ostrovech bez autobusové dopravy nám potom vyřeší moje zjištění, že naproti naší ubytovně se objevil autobus a tak Ludyš s Hanou musí napnout všechny své znalosti angličtiny a jít vyjednávat, jak jsme zjistily, s vedoucími zájezdu organizovaných vdov z Osla, aby nás kousek po ostrovech svezly. Povedlo se a tak na další cestu na sever po ostrovech vyrážíme autobusem těchto sympatických a kamarádských babek. Asi 77 km této cesty jsme projely neskutečnou romantikou divokých skalnatých hor, ještě většinou zasněžených, pustých lišejníkových strání i po bahnitých stopách dopoledního odlivu a po mostcích spojujících jednotlivé ostrovy a ostrůvky. S babčami se s díky loučíme ve Stamsundu, najdeme mládežnický vandrhjem v jednom z jeho dřevěných rorbu. Jeho vedoucí vypadá jako zarostlý mořský vlk v mladším provedení a pořádek v pokojících s palandami a kuchyňce je úměrný svému správci. Je to vandrácky stylové, hlavně v kuchyňce, která je neustále v permanenci, všechno se točí kolem malých rozžhavených kamen, nad kterými se suší ponožky a pár mladíků z celé Evropy i Američané tu na pánvích kouzlí svá menu, jsou tu stoly s lavicemi a dva otomany s dekami volajícími po vyprání, nad nimi visí na zdi kytara a mandolina. Z okna je vidět na malou zátoku s asi už doslouživším majáčkem, je to krásné podívání a moc romantické. Odpoledne se touláme městečkem, zaregistrujeme nějakou rybí továrničku a žasneme nad jedním rorbu s označením "teater", má velikost chatky na Berounce a je vtisknuté do nepořádku doků (že by snad divadlo?). Dostaneme se až za městečko ke kostelíku se hřbitovem, lidé se zde dožívají dost vysokého věku, zjištujeme z křížků. Starosti nám dělá příprava plánu odjezdu, v přístavu není ani noha, informace o lodích na pevninu zmatečné, na autostop je nás moc, jediná možnost se jeví loď zítra ve 21.30, drahá za 223 NOK (cca tisícovka Kč), tři a půl hodiny plavby do Bodo. Počasí je dost nevlídné, časté přepršky a ostrý vítr. Slibujeme si s Hanou, že si nenecháme ujít půlnoční slunce a tak v půl dvanácté vyrážíme za ticha do skal nad rorbu, brbláme ale nespokojeně, protože před námi je další hradba skalisek, ze které jen ostré červánky dávají tušit, kde se toto kouzelné divadlo odehrává. Je tu ale moc hezky, počasí se zklidnilo, nebe něžně pastelově zbarvené, lila fialové, bleděmodré až po růžové nadýchané obláčky nad skalami na obzoru. Na plážičce sbíráme tam vyvržené vodní rostlinstvo koženého vzhledu a skořápky mořských ježků v naději, že si to přivezeme domů na památku. Až na nepříjemný mrazík, který proniká do kostí, je nám fajn, nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. Vracíme se spícím městečkem, úpravným a nevinně se vystavujícím všanc i zlodějům, jak zjišťujeme i u dokořán otevřené garáže s nářadím, pohozenými horskými koly a hračkami. Tady se ale zřejmě opravdu nekrade. V jednu hodinu po půlnoci zaléháme do palandy bohatší zase o jeden nevšední zážitek. Další den je už ve znamení odjezdu, trocha toulání na vyhlídky na záliv, kolegyně chytají první bronz na jarním sluníčku. Večer, který není ani poznat, jdeme do přístavu vyhlížet naši loď Midnattsole (Půlnoční slunce), je to turistický přepychový kolos rozměrů paneláku, který možná pendluje mezi Bergenem a Nordkappem, potkáváme tu i skupinu našich vdov z Osla. Před půlnocí se kdekdo hrne nahoru na palubu fotografovat si zázrak půlnočního slunce, je to nepopsatelná krása. Přiznávám, že jsme na lodi tak dlouho ignorovaly kasy u vchodu, až jsme si plavenky nekoupily. V jednu hodinu po půlnoci přistáváme v Bodo a azyl najdeme v záchodové kostce, která jedině svítí ve spícím přístavu, ani autobus německých turistů se na nás v oddělení pro invalidy nedobouchal. Z Bodo druhý den ještě vyjíždíme na pár dní do Bergenu a okolí, jsou nějaké potíže s vlaky zpět, zejména v Německu. Až z pohozených novin ve vlaku jsme se dozvěděly o železničním neštěstí v Enschede u Hamburku - sto mrtvých. Další vlaky a trajekty a domů, kde mezitím začaly tropy. 

   Omlouvám se, ale nemohu svůj text doplnit obrázky, mám jen papírové fotky a nezvládám skenování, snad je doplním později ve spolupráci se zetěm. Bylo to krásné a bylo toho dost, jak mi řekla Hanka při naší poslední procházce k rybníku v Bažantnici, užily jsme si krásné chvíle, díky za ně.