Trochu dobrodružné putování po Liparských ostrovech

Zase mi ujeli, do Francie. Když jsem si mohla dopřát dovolenou, byla jsem sama a tak jsem si vyzvedla jízdenky do Rakouska, že jako Alpy a pro případ, že bych potkala někoho cestou dál, i do Itálie. Povedlo se, vzala mne mezi sebe parta jihočeských ajznboňáků, kteří měli namířeno do Itálie na Lipary, o kterých jsem toho moc nevěděla. Cesta pohodová, jen na rakouských hranicích zpoždění kvůli razii policajtů, kteří lovili ze stropního prostoru vagonů vlaku rumunské černé pasažéry. První noc ve vlaku, vleže, protože italské dálkové vlaky mají rozkládací sedačky. Z přístavu v Milazzu na severu Sicilie vyrážíme rychlolodí na okružní jízdu po Liparských ostrovech a vystupujeme, když přistáváme na Stromboli, sopkou s předpisovým bílým mráčkem nad kráterem. Je horko, utáboříme se ve volné přírodě u vlnolamů, koupeme se a až navečer, i když vedro moc neustává, se odhodláme k výstupu na 962 m vysoký kopec. Bágly schováváme do mohutného rákosí, ale i tak nalehko mi dovolí mizerná fyzička, horko nebo i začínající srdeční potíže dostat se jen asi do dvou třetin cesty. Je odtud ale už vidět pobafávající kráter nad ohromným lávovým polem, kolem cestičky kudy stoupáme se občas vinou čmoudíky a živoří ohořelé stromečky. Vracím se a čekám na další členy výpravy, je už tma, občasné ohnivé výbuchy sopky doplňují oblohu osvětlující blesky, nádherné divadlo. Nocleh na "katafalcích" betonových vlnolamů (cca 200x120x70 cm) nicmoc, ráno krásný východ slunce z moře. Čekáme na čtyři z nás, kteří přenocovali na sopce, demokraticky si odsouhlasíme, že tu strávíme ještě jednu noc místo na překomárovaném Vulcanu. Touláme se po ostrově, doplňujeme si v obchodě zásoby vody, protože nikde tu na ostrovech není přírodní zdroj pitné vody. Odpoledne se počasí horší, poprchává a tak další noc trávíme v přístavním přístřešku, já na trámu o rozměrech kladiny. Ráno nás o čtvrté vyleká houkání sirény kutru, rybáři se svolávají před vyplutím. Dopoledne vyrážíme lodí na ostrov Vulcano, který nás už z dálky vítá sirným puchem. Zase kopec, ve kterém dříme a čmoudí větší kráter, pod ním žluté hromady s dírami, odkud proudí horko a kdekdo si tu u nich vsedě nahřívá bolavá záda, revmatici a kožní pacienti zase vyhledávají teploučké světlešedé bahenní jezírko. Při pobíhání v plavkách bosky co chvíli sykáme, když šlápneme na neviditelný horký výron, štípne i v moři. Dá se ale i využít k vaření "u čertů" - najdu jeden takový, na něj ešusek s vodou a než se ošplouchnu v moři mám horkou polévku i kafe. Den tu hezky probíhá skotačením a toulkami po ostrově, ale odpoledne se zase kazí počasí, lodě přestávají připlouvat a chtělo by to střechu nad hlavou. Jsou tu však sporé možnosti ubytování a zřejmě pěkně drahé, tak se musíme smířit s ruinami vyhořelého hotýlku, který sice nevábně zavání, ale ještě mu kousek střechy zbyl. Zameteme větvemi, na trosky dlaždic se rozloží papíry z Blesku a já blahořečím svému mumiáčku spacáčku. Vyhlížím případný útok nějakých zvířat, nad hlavou nám proletují netopýři, ale jediní, co nás ohrožují, jsou prevíti komáři. Z vedlejšího hotelu se nesou sladké tóny tanga z večírku, v partě pocit bezpečí i legrace. Ráno opět jak malované, koupeme se v zátoce s černým pískem v moři bez rostlin i živočišstva a chystáme se na odjezd. Najednou však znovu hrozný vítr a déšť, nic nepřiplouvá a moře běsní, loďky místních třískají o sebe v hrozném vlnobití, jdu bosa vodou po kotníky, turisté berou útokem těch pár penzionů a nám nezbývá, než strávit další noc ve zbořeništi, kde zatím voda omezila naše nocležiště. Dělíme se o zbytky zásob a další ráno je už zase tak nevinně růžové a my se už bez dalších útrap vracíme domů. Jen jsme se později dozvěděli, že jsme při cestě italským apeninským pohořím vyvázli bez újmy ze zemětřesení, které tu noc smetlo například Asissi. Asi za měsíc jsem četla v Železničáři, že na Stromboli byla nalezena mrtvola nádražáka, Čecha, vydal se nahoru v noci, manželka na něj marně čekala a až ráno ho s pomocí nějakého mladíka našla.