Výstup na horu KLÍČ

Kdo četl o mém výstupu na Jedlovou horu, vzpomene si na závěrečnou zmínku o hoře Klíč, která mi tehdy v červnu z dálky "hodila tzv. rukavici". A čas uzrál. I když se mi nepodařilo trefit se díky panující inverzi do optimálního počasí na fotografování, tak byl můj třetí výstup na tuto krásnou dominantu Lužických hor takřka bezproblémový. Říká se, že počasí se "dělá" v poledne - a je to pravda. Takže v sobotu, když jsem si pro mlhu jako mléko nechala ujet vlak, se udělalo krásně až do večera a v neděli, kdy jsem do toho vlaku nastoupila, bylo čím blíž k poledni a k cíli, tím hůř! Ale řekla jsem si, že to nevzdám, zima nebylo a nepršelo. Cílová žst. po hodině jízdy je SVOR. Musí se sejít z kopce k silnici na Kytlici a po ní jít hezký kus cesty k turist. odbočce na horu "Ká". Svor je taková chalupářsko-rekreační obec, takže je to cesta utěšená a je na co se dívat. Prvně (a naposledy) fotím pokaždé průhled pod viaduktem na Klíč (a na cestě zpět na kostelíček). A již je tu odbočka, hned pěkně do kopce loukou. Nejsem líná sejít z cesty až doprostřed louky , abych blejskla krásný podzimní pohled na protější svah - na chvilku ozářený sluníčkem. No a pak mne na delší čas pohltí chrám lesního ticha. Pod nohama již místy listí nastláno, ale bučina má ještě svěží zelenou barvu. Cesta pořád stoupá, funím a fotím a na rozcestí odkládám větrovku. Z jiného směru se vynoří další osamělá turistka - slovo dá slovo - a dneska poprvé nepůjdu nahoru sama. Je to paráda - moci s někým stejně naladěným sdílet euforii z výstupu, který již "přituhuje". Záhy jsme na kamenité stezce vedoucí po severním úbočí hory v několika serpentinách. Posléze se nám začnou otevírat první výhledy směrem k Jedlové hoře a okolním vrcholům Lužic. hor. Občas nás někdo mladší a rychlejší předejde. To je fajn, že nás je "v hoře" víc a ani nahoře nebudeme samy. Při svém úplně prvním výstupu jsem to ale zažila. Nikoho jsem cestou nepotkala. Nahoře byli jen dva lidé, ty jsem hned požádala o vrcholové foto a když odešli, měla jsem horu hodinu jen sama pro sebe. Další lidi jsem potkala cestou dolů hned pod vrcholem a pak jsem zase šla tu dlouhou cestu dolů úplně sama. Už jsem ale tak zvyklá. No a nám, jak jsme se blížily k vrcholu, inverze ukazovala čím dál, tím víc svoji nevlídnou tvář. Sice tam nebyla ani moc zima, nefoukalo, ale výhledy skutečně nic moc. Přesto jsem jich pár nafotila. Pak jsem poprosila jednoho turistu o společnou fotku. Usedly jsme na kamení, posvačily a vyměnily si telef. čísla. Ola se po sestupu zpět do sedla Klíče vydala opačným směrem než já - k N. Boru. A já opatrně sestupovala stejnou cestou. Bylo to dlouhé a docela ponuré - najednou bylo skoro šero a byla jsem moc ráda, když jsem se ocitla opět na louce a zrovinka vysvitlo na chvíli slunce. Ta hodina čas. posunu taky udělala své. Bylo mi jasné, že první vlak domů už nestihám, tak jsem se po silnici k nádraží courala a fotila kde co, ale stejně jsem si to čekání na vlak užila až do tmy. Euforii z výletu mi to ale nepokazilo. A nepokazily mi to ani moje bolístky, co se ozvaly hned po návratu domů. Však ty přebolí a já si to zase rozdám s další horou. Na řadě je Bezděz - vloni jsem nahoře nebyla, jen pod hradem.