Začínám jako nováček objevovat Evropu
Vyrážím sama přes Německo, krásnou tratí podél Rýna a jeho festovních hradů a ve Frankfurtu náhodou potkávám na nádraží další dva české nádražáky, kteří míří stejným směrem. Do Lucemburska odjíždíme tedy ve třech, je pohoda, projdeme si hlavní město kolem královského paláce, vyhlídky na město i krásné přírodní partie a vzpomínáme na mladá léta, kdy odtud z rádia zněly ty nejmodernější hudební pecky. Samozřejmě navštívíme i Notre Dame, místo posledního odpočinku českého krále, který "z boje neutíkal". Další postupný cíl je Brusel, památky, královský palác, nádherné náměstí s čůrajícím Mannekem-Pisem, výhledy dolů do parku s Atomiem z Expa 58. Poslední přesun do Brugg, večer se blíží, únava stoupá, ale - ouha, žádný noční vlak odtud nejede, nádraží se má zavírat, je časné jaro a chladno a utrácet za drahý nocleh se nechce. Mladému páru z Německa a jejich kámošovi se ale podaří přemluvit nočního hlídače, který ač Belgičan je nalitý jak Dán a můžeme zůstat sedět v hale nádraží do rána. Hrozná zima, uprostřed noci řve pět minut asi nedopatřením zapnutá siréna, ráno se zahříváme v prvním vlaku cestou "semtam". V Bruggách mezitím vypukne nějaká slavnost, vlají praporce a hezké náměstí se plní stánky, prchám před tím ruchem k vodě kanálů s labutěmi a výletníky na lodičkách. Už sama se vydávám asi na dvě hodiny do přístavu Oostende a potom zamířím do Holandska. Návštěva Amsterodamu o víkendu se mi začne za chvíli jevit jako ne zcela dobrý nápad. Město vře ruchem, holka kluše do metra, ale v půli schodů si sedá a něco si píchá, jiná v krabicích ve výklenku domu už má asi strávíno a tak řve a brečí na celé kolo, kdekdo je opilý. Začíná tu být navečer "nezdravo" a tak se rozhoduji ujet někam ven. Fajn, jedu, ale ubitá dojmy a nevyspáním usínám a budím se až za tmy v patře prázdného vagonu, když mi za oknem ujíždí nasvícená cedule Den Helder. Nádraží v nedohlednu a zjišťuji, že můj vlak už asi odcouvali do depa, kolem jen vlaky a tma. Po první panice ale soudím, že to není zase tak špatný zádrhel, zdá se tu být bezpečno, mám záchod, vodu na mytí a skrýš před případným deštěm. No, nespala jsem, vzduchotechnika vagonu co chvíli strašidelně vzdychala a tak jsem jen občas zimou klimbla. Po rozednění s napětím očekávám, kdy se můj vlak konečně vydá na další jízdu, pořád nic. Netrpělivost nakonec vítězí, sestupuji dolů, otvírám okno, nejdřív letí ven batoh, potom se soukám já a úzkou pěšinkou mezi vlaky spěchám do civilizace. Není mi dobře po těle, tuším, že vysvětlovat svou mizernou němčinou nějakému holandskému sekurítáři, co tam tropím, by asi byl problém. Dopadlo to ale dobře, nikdo si mne nevšiml a tak už za chvilku odjíždím směr Rotterdam a obdivuji ty holandské podivuhodnosti, třeba když vlakem podjíždíme akvadukt, most, po kterém si to šine motorový člun.
Komentáře
Komentáře může přidávat jen registrovaný uživatel
Přihlásit se / registrovat
Nejkrásnější z mého života bylo pár let dětství. Prožil jsem je v Benešově a jeho nejtěsnějším okolí.
Když kdesi za obzorem se lehýnce zavrtělo Jaro a obživlá příroda začala vypouštět první kapky z tajícího sněhu, napájejícího rozvoněnou ornici, probírající se zpod něj na světlo boží... To byl čas mého dětství. Tu opojnou vůni, to okouzlující tiché zurčení počínajících pramínků v sobě pořád nesu.
Po mnoha létech, v dospělosti už pomalu opouštějící svůj vrchol, mne podivný záchvěv osudu přivedl k putování po širém světě. Navštívil jsem snad celou Evropu, tak jak je rozložená po mapě světa, vynechav snad jen Portugalsko, Irsko a Island, Prošel jsem se po Rusku, Ukrajině i Pobaltí, pak nakoukl do západní Afriky, trochu do zemí kolem Perského zálivu, pokračoval do Brazílie a Austrálie, abych nakonec k stáru ještě navštívil Čínu a USA. Jenom Nový Zéland, ostrovy mé touhy, jsem jaksi nestihl.
Ale nešť. Ono to vlastně stačí. Všude je něco zajímavého, možná i krásného, ale ta vůně ornice, probouzející se první jarní vláhou, a lepící se na na neposedné dětské nožky, ta je jenom doma.
Ano, poznal jsem toho hodně, naučil jsem se ještě víc, ale především jsem poznal, že ten skutečný domov je jenom tam, kde člověk poprvé otevřel oči a kde je také jednou naposled zavře.
A děvčata Jano P., čeredko a další, ta nezkušenost je potřeba, protože bez ní člověk těžko nalezne odvahu nejen k prvnímu kroku, nemá-li člověk alespoň trošku hlouposti, nemá z čeho zmoudřet, no a bez štěstí si člověk zlomí nohu třeba i na prahu svého domu. Tak seberte síly a poznávejte svět jak Vám nohy, štěstí a peníze stačí. Vzpomínky jsou kapitál, který Vám nikdo nevezme.