Karlova Studánka den pátý

Nechávám se slunečným ránem a spolubydlícími zlákat k výletu na Praděd. Ubezpečuji je i sebe, že k vysílači určitě nepůjdu, budu se jen tak potulovat kolem Ovčárny a za hodinu-dvě pojedu zpět do Studánky. Blížíme se k autobusovému stanovišti před hotelem Hubertus. Jejda, to je ale lidí! A všichni chtějí na Praděd. Nevěřím, že se do autobusu vejdeme. Zařazuji se na konec fronty a  hořekuji: "To nezvládnu, nevydržím viset na tyči,  určitě mi bude špatně, nikam nejedu, vzdávám to..."  Mezitím mizí  turisté ve voze. Volné sedadlo nezbylo, je plná i ulička. Nešťastně vzdychám. Tu se zvednou dva mladí mužové a mně a ohůlkované Alence nabízejí svá místa. Vděčně nabídku přijímáme. Mohla bych je podezírat, že stání brali jako menší zlo než poslouchat celou cestu moje nářky. Přikláním se k tomu, že je maminky dobře vychovaly.
Vystupujeme u Ovčárny a pomalu se šouráme nahoru. Na louce se popásají kozy a ovečka. Vždyť se chata jmenuje Ovčárna, tak ta ovce k ní patří. Zvířátka jsou baculatá, potravy mají dost, zdá se, že jim davy lidí nevadí.
Alenku popadla vášeň lovkyně snímků. S fotoaparátem v pohotovostní poloze mizí z dohledu. Míjíme Barborku a Kurzovní chatu. Nové odpočívadlo nás zláká ke krátké pauze. S Jožkou zvažujeme, zda přece jen nedojdeme až na vrchol Praděda. Tu se u nás zastavují Standa, Hanka a Evička, kteří vyjeli nahoru o hodinu dřív a už se vracejí od vysílače dolů. Po krátké poradě, při níž bereme v potaz hlavně změnu počasí, neboť slunce se schovalo za mraky a vysílač se halí v mlze, se rozhodujeme pro rychlý návrat. Právě včas. Autobus nás vysadí na Hvězdě. Odtud můžeme do Studánky busem směr Vrbno, nebo pěšky přes les. Hopsáme po kamenité pěšině jako srnky a těšíme se, že se zastavíme na oběd v restauraci a poté v sousední cukrárně na dortík a horkou kávu. Obojího jsme se sice dočkaly, ale jednoduché to nebylo.
Interiér restaurace nic moc, čekací doba dlouhá, zeleninová obloha ledová, brambory vlažné. Filety z ryby bez názvu chválíme, byly chutné, teplé a kostiček prosté.
Přesunujeme se do sousední cukrárny. Je vidět, že je sobota. Zahrádka plně obsazená, uvnitř je také plno. Jožka obsazuje právě se uvolnivší stolek, já jdu stát frontu u pultu. Katastrofa.  Pan šéf s mladou prodavačkou nápor viditelně nezvládají. Když už to vypadá, že budu na řadě, začne slečna běhat s kávami na zahrádku a pan vedoucí se pouští do mytí nádobí. Nakonec si přece jen objednáme a hned platíme, jak jest zde zvykem. Konzumovat zákusky na neuklizeném stole je pro otrlé povahy. Káv jsme se dočkaly po urgenci. Jožka dostala preso v ucouraném hrnku. Moje vídeňská postrádá podtalířek i cukr. Lžičku není kam odložit, musím  ji držet v ruce a kapky na stole utírat papírovým kapesníčkem. Inu což. O to víc se budu těšit do naší vyškovské cukrárny, která mi po této zkušenosti připadá jako ráj všech mlsalů.
Po krátkém odpočinku na pokoji se scházíme u večeře. Po ní zůstávám v hotelu Libuše a přesunuji se do společenské místnosti na přednášku o indickém léčitelství. Přednášející vypráví poutavě o svém studijním pobytu v Indii. V diskusi dojde i na různé způsoby meditace. Vlastně medituji pokaždé, když cvičím tai chi. To umím. A jak říká pan přednášející, meditovat se dá i při žehlení. Souhlasím s budhistickým pravidlem o řešení problémů. Problémy, které mají řešení, se vyřeší samy. Těmi, které řešení nemají, nemá smysl se trápit. Vždyť nemoci vznikají následkem stresu a špatného životního stylu. Další zajímavý postřeh: Indičtí léčitelé vesměs umírají na rakovinu, neboť při léčení nemocných ze sebe vydávají příliš mnoho energie a nasávají neduhy pacientů. Přednášející se poslouchal dobře. Po třech hodinách jsem odešla, diskuse však pokračovala dál. Ani jsme netušili, že indičtí léčitelé jsou mezi námi, neboť přijeli do Karlovy Studánky na školení.
Byl to zajímavý den. Myslím, že budu mít dlouho z čeho čerpat sílu a o čem přemýšlet.