Karlova Studánka den první

Hurá, pojedu do Karlovy Studánky!
Týdenní pobyt bohumínských seniorů opět organizuje jejich šéfová Hanička, organizátorský to talent, který nemá obdoby. Kromě svých "kuřátek" přizvala i nás, internetové přátele. Tak jsme se tu sešly: Pražačka Zojka, Alenka od Máchova jezera, Maruška, Květka a já, na někoho jsem možná zapomněla. Po dlouhém hledání na internetu, váhání a rozvažování, jsem se rozhodla použít jako dopravní prostředek autobus. Je rychlejší a levnější  než vlaky, které se poslední dobou srážejí a vykolejují jako na běžícím pásu. Mementem mi byl i loňský návrat z dovolené v Jeseníku, kdy stačil pozorný strojvedoucí jen tak-tak zastavit rychlík před vzrostlým smrkem, jenž si usmyslel položit se napříč kolejemi. Jelikož se mi z neustále přemílaných obav začaly zdát příšerné sny, v nichž jedu busem a chce se mi děsně čůrat a WC není k mání, rozhodla jsem se učinit náležitá předběžná opatření. V lékárně jsem za poměrně značný peníz zakoupila dámské vložky k použití při inkontinenci. Jak se později ukázalo, byla to investice dobrá. Psychologicky. Prakticky jich třeba nebylo.
Nastal den D. Zpočátku vše probíhalo hladce.Na zastávku MHD jsem přišla včas, bus přijel jak mu jízdní řád kázal. Řidič dokonce nepožadoval poplatek za kufr, no - ten byl beztoho spíše mini než maxi. Spoj od Brna přijel dokonce s předstihem. Zaujala jsem výhodnou pozici na předních sedadlech, odkud jsem měla krásný výhled na dálnici. Jízdu jsem si příjemně užívala.  Leč - všeho do času. Pár kilometrů před Olomoucí jsme uvízli v koloně, zapříčiněné havárií kamionu. Začala hra na nervy, neboť v Olomouci jsem měla mít na přestup pouhých 15minut.  Po dlouhých pěti minutách, které jsem strávila nervózním zíráním na displej digihodin, se kolona posunula o délku tří vozů, čehož náš velmi klidný pan řidič, zřejmě přivyklý podobným malérům, využil k odbočení na vedlejší komunikaci. Po rozdrbaných úzkých silničkách jsme se dokodrcali přes více či méně malebné vesničky do Olomouce. Ukázalo se, jak moudré bylo rozhodnutí pana řidiče, přestože jsme nasbírali dalších 8minut zpoždění. Zbývající dvě minutky na přestup, naštěstí, stačily. V koloně jsme mohli trčet třeba hodinu a v tom případě bych na další spoj musela čekat několik hodin, to by nebylo příjemné.
Autobus z Olomouce do Studánky byl přeplněný, nevětraný. Obložená kufrem, taškou a kabelkou, bez možnosti sundat si alespoň bundu, cítila jsem se dosti nekomfortně. Bus zastavoval, jak se říká, u každé vrby. Konečně jsme v Karlově Studánce.Vybatolila jsem se z autobusu přidušená, náraz čerstvého vzduchu mě málem odrovnal. Tmělo se mi před očima, až to pěkné nebylo. Pak už bylo všechno krásné. Ubytování luxusní, setkání s bohumínskými přáteli srdečné. Jako bychom se setkávali léta. On ten internet je přece jen dobrá věc.
Odpoledne jsme se sesedli na pivíčku, kafíčku, dortíčku na restaurační zahrádce, po večeři jsme poseděli při červeném vínku, které přivezla Maruška. Bavili jsme se výborně. Mému středomoravskému uchu lahodilo synkopické severomoravské, polštinou ovlivněné, nářečí. Večerku jsme dodrželi, noční klid nenarušili. Do hajan jsem se ukládala s velice příjemnými pocity. Není nad dobré přátele, a že je jich, naštěstí, stále dost!