Karlova Studánka den sedmý

A máme tu den poslední, odjezdový.
Co jsem nestihla sbalit večer, dobalila jsem dnes ráno.  Alenka odjela po snídani. Cestuje až k Máchovu jezeru.  Před desátou to před Bezručem vypadá jako na manévrech. Kufry, tašky, batohy v jedné řadě. Objednaný autobus si dává načas, konečně přijíždí, usměvavý řidič otevírá oba zavazadlové prostory, které batožinu vmžiku zhltnou a je uklizeno. Na Zojce, sestře Hance a mně zůstává mávání, ani ne tak na rozloučenou  jako na příští setkání, ve které doufáme. Vždyť nám spolu bylo tak hezky.
Zoji se sestrou se také loučí, míří do Prahy.
Vracím půjčenou knížku do Knihovny a přenáším zavazadla do recepce hotelu Libuše. Mám víc jak tři hodiny volného času, coby poslední účastnice rekreace. Obejdu parky, rozloučím se s ovcemi a kačenkami. Nakouknu nenápadně do cukrárny. Jsem zvědavá, zda se panu vedoucímu podařilo sehnat výpomoc. Zahrádka zeje prázdnotou, uvnitř sedí jeden-dva hosté, za roh nevidím. Za pultem není nikdo. No vždyť je pravé poledne, všichni jsou u oběda.
Tentokrát si posedím v kavárně Letních lázní. Vídeňská káva a čokoládový rohlíček jsou trochu nezvyklý oběd. Nemám nic ke čtení, časopisy jsou zabalené v kufru, takže mám dost času na pozorování interiéru. Je už dost zašlý, bylo by potřeba vymalovat a vyměnit nepohodlný nábytek. Jistě se tak stane, v Bezruči a Libuši je vše opět krásné, taneční pavilon má také nový "kabát", kostelík právě prochází rekonstrukcí.
Ještě se projdu k lyžařskému vleku, vyzvednu zavazadla a pomalu se přesunu na autobusovou zastávku. Bus přijíždí včas. Tentokrát je mi trochu nevolno, jízda vlevo-vpravo, nahoru-dolů, zastavit-rozjet mi nesvědčí. Do Olomouce přijíždíme dokonce o dvě minutky dřív a dál už je to v pohodě, kromě zajížďky do Prostějova frčíme po dálnici. Městský autobus potkáváme pod nádražím, což znamená, že se domů povleču se zavazadly po svých. Nu což, lenošila jsem celý týden, trocha námahy neuškodí. Ať si tělo zvyká, začne obvyklý kolotoč.
Byl to moc pěkný týden.