Karlova Studánka den šestý

Člověk míní, pánbůh mění.
Po včerejších zkušenostech jsme se s Jožkou a Mirkou rozhodly, že si kávu a zákusek dopřejeme v kavárně Letních lázní. Máme smůlu. Z technických důvodů zavřeno. Přede dveřmi opuštěně stojí zapomenutá pivní sklenice. Co se dá dělat, musíme opět do cukrárny. Doufáme, že dnešní posezení bude bez problémů.
Ajaj! Lepší to nebude. Pan vedoucí osamocen kmitá za pultem, neví, co dřív. Obsluhovat, vařit kávy-čaje, mýt nádobí? Prodavačka se nedostavila do práce, prý se necítí dobře. Na jednu stranu ji chápu, ale kam se vytratil smysl pro zodpovědnost?
Jako včera si vystojíme frontu, špinavé nádobí odklidíme na vedlejší stolek a zkonzumujeme zákusky a kávičky. Cukrárna se na chvíli vyprázdnila. Pan vedoucí někomu říká do mobilu, že by pro něj měl nabídku. Shání zřejmě výpomoc. Je nám ho líto. Dvě domorodky přicházejí ze zahrádky a pouští se do mytí nádobí. Také se zapojujeme a přemísťujeme haldy použitého nádobí ze stolků na pult. Je třeba si pomáhat. Odcházíme s pocitem, že to ten človíček nemá vůbec lehké, včerejší nedostatky už jsme odpustily. Zítra odjíždíme, možná ještě zajdu, abych viděla, zda se mu podařilo nějakou pomocnici sehnat. Kéž by tomu tak bylo.
Pomalu kráčíme silnicí nahoru, vyhlížíme odbočku, po níž bychom se dostaly na stezku, vedoucí podél břehů Bílé Opavy. Zdařilo se. Nic se  nezměnilo, řeka je stále tak romantická jako před lety. Jen spadlých stromů přibylo. Přestože je už říjen, nacházím 3, slovy tři, borůvky. Chutnají sladce. Pěšinou místy teče voda, stromy jsou viditelně hodně podmáčené. Cítíme nebezpečí, mohly by spadnout a klepnout nás po kebulkách, to by na přežití zcela určitě nebylo. Čelem vzad - vracíme se do Studánky.  V bufetu si pochutnáme na bramboráčcích a pak si jdeme prohlédnout expozici balvanů. V prodejničce kupuji náušnice a pro vnoučka maxipastelku.
Hleďme, ovečky! Nevšimnu si cedule na oplocení, při fotografování jsem neopatrná, za trest dostanu menší elektrickou ránu. Přežila jsem, příště budu pozornější. Ještě zvěčním mourovatou kočičku, netváří se příliš nadšeně. Nedočká se ničeho na zub. Je chytrá, v době snídaně, obědu a večeře se zdržuje poblíž vchodu do hotelu Libuše. Dobře ví, že si soucitné seniorky odtrhnou od úst a podstrčí jí tu šunčičku, tu masíčko. Proto tak pěkně a spokojeně vypadá.
Před večeří stihnu zabalit kufr. Všechno pěkné jednou končí. Tak snad zase někdy příště.