Volání lesa

Po dlouhém období sucha ,konečně u nás prší a to prší tak dokonale ,že se  vláha dostala konečně i do lesa. Chce to ještě týden aby se podhoubí probudilo a les vydal plno hub. Loni touto dobou jsem měla nějaké houby nasušené  a do konce září jsem si lesa i hříbků dostatečně užila. Jak už jsem tady před lety psala ,les je moje oáza klidu od jara do podzimu mě k sobě láká a já to volání ráda následuju. Fotečky jsou z mojich  toulek lesem .Tak jako každé jaro zazní volání lesa. Vezmu pejska a vydám se polní cestou do lesní  oázy klidu. Kraj lesa mě vtáhl do sebe svou jarní krásou. Převlékl se do zelené uklidňující barvy, převládá vůně modřínů, břízky mě zdraví svými korunami stromů, které se v rytmu větru pohybují a zpívají si svou jarní píseň. Je po dešti, jehličí voní podhoubím a slibuje úrodu. Vzrostlé smrky stíní spoustu borůvčí asi  letos bude spousta borůvek keříčky jsou samý květ.

Jdu dál lesní cestou tam k mému místu u potůčku, sedám na vlhký pařez, koukám do bublající vody a v duchu lesu vyprávím. Vypovím mu vše co mě trápí, větve stromu se nakloní a upustí pár lístečků, které mě pohladí po tváři. Rozumí mi a já jemu. Na oplátku mi les vypráví o tom, jak byla těžká zima. Vidím kolem sebe spousty vyvrácených stromů, které nevydržely hrátky počasí, obrovské kořeny trčí vyčítavě k nebi. Les je z toho smutný a já s ním. Žaluje na lidi kteří si neváží přírody a ničí vše v ní. Žaluje na kůrovce. Oči mi ulpí na spoustě rozkvetlých sasanek a zeleného kapradí. Kapradí se sklání nad potůčkem a smáčí své výhony v průzračné vodě. Bílé kvítky sasanek se odráží na vodní hladině, která si s jejich obrazcem pohrává. Ještě dvě místa jdu navštívit. Kraj lesa, kde pod obrovským bukem rostou konvalinky a jaterníky. Pejsek zůstává stát a kouká spolu se mnou jak z houštiny vyjde srna. V úžasu zůstává na místě a pozoruje, kdo ji ruší v její oáze lesního klidu. Oči jako dva korálky se zalesknou, pohodí hlavou a ozve se její varovné zapísknutí. Pak skoky zmizí v houští. Cestou ke konvalinkám  procházím část lesa, kterému říkám „pohřebiště stromů .Je to scenérie jak z hororového filmu. Spousta trouchnivých pařezů a stromů, mezi obrovskými kameny porostlými mechem. Rychle toto místo opouštím, působí opravdu strašidelně. Pak už mě vítá stařičký buk s větvemi až k zemi a pod ním zahrádka konvalinek které ještě jsou chvilku potřebují aby vykvetly. Jaterníků ubylo jsou už odkvetlé. Hledám na kmeni buku vyrytý monogram v srdíčku. Je tam, sice ne tak zřetelný jak před spoustou let, ale písmena R + F jdou přečíst. Jako by to bylo včera, vidím kudrnatého chlapce jak malým nožíkem vyrývá do kůry stromu velké srdce kolem písmen našich jmen. Buk tu stojí dál, aby řekl: zastav se a vzpomínej. Usedám pod něj, pes si dá hlavu na můj klín a já vzpomínám. Cestou zpět k domovu se na kraji lesa zastavím, poděkuji za načerpání síly, kterou mi les dal, a těším se, až les vydá svou úrodu hub a já s láskou k němu ho zase navštívím. Příště si už vezmu košík na houby les mi totiž zašeptal, že letos porostou. Na jedné fotce je spolu s košíky hub i sekera tu jsem opravdu v lese pohozenou taky našla a odnesla domů.