Výlet do Panenského Týnce ( 3 )

Týnecký chrám je skutečný monument. Návštěvníka zaujme nejen svou velikostí, ale také dost nezvyklým půdorysem. Prostor kněžiště je neobvykle dlouhý, zatímco loď je naopak nezvykle krátká. K tomu by měl mít co říci odborník, toho dnes tady ale nemáme. Díky tomu, že jsem měl možnost si prohlédnout desítky fotografií tohoto objektu, přicházím sem jako na staré známé místo, monumentalita gotiky nikterak neruší. Po vyhodnocení situace jsme se dohodli, že nejrychlejším způsobem, jak získat základní přehled o podzemí chrámu, bude orientační radarový průzkum rozlehlého kněžiště, ve kterém psychotronici (nebo byl snad jenom jeden?) určili několik míst, kde má být soustředěna „dobrá energie“. Pokud tam radar nějaký objekt objeví, můžeme použít další metody k získání podrobnějších informací. Po přečtení různých zpráv umístěných na internetu jsem si myslel, zda nedostavěný chrám nemá náhodou nějaké dostavěné podzemí, třeba kryptu, která by mohla psychotroniky nějakým způsobem upoutat. Pokládáme tedy na zem podél zdi kněžiště pásmo a Ruda skenuje krok za krokem kněžiště a kroutí hlavou, terén pod námi se radaru zdá dokonale čistý. Pak beru magnetometr a procházím osu chrámu. Svědomitě procházím nad místy, kde mají být kumulovány psychotronické „energie“, ale zemské magnetické pole tyto informace dokonale ignoruje, je stálé, klidné, jen při průchodu kněžištěm jeho intenzita mírně plynule klesá, ale to jsou jen bezvýznamné hodnoty v přírodním prostředí běžné. Chrámem co chvíli prochází skupinky turistů, rodinky s dětmi, občas se zastaví, vyfotografují, posedí v chrámové lodi pod stromem na lavičce a jdou zase dál. V jedné skupince poznávám onu tajemnou bytost, která tu v průčelí chrámu před chvílí s rozpaženýma rukama seděla. Je to dáma neurčitého věku, zdá se v dobré náladě, je zjevně „dobře dobitá“, očividně má z našeho snažení jundu, ale odchází dřív, než se s ní stačím dát do řeči. Práce v kněžišti trvá asi dvacet minut, pak jdeme prověřit ještě malou loučku přiléhající k chrámu z jeho severní strany. (Doprčic, kdybych moh‘ u toho psaní aspoň pořádně sedět...) V jednu chvíli k nám přichází jakýsi pán mohutnější postavy ve tmavých brýlích, dává se do řeči, říkám si soustředěn pohledem na měřící přístroje, že se na nás asi přišel podívat pan starosta, co mu to tady v parku tropíme. Bavíme se o proutkařských zkušenostech, pak o tom, jak kdo přijímá ony záhadné energie, někoho brní nohy, jiný pociťuje teplo, ptám se, ve kterých místech se to děje, pán ochotně ukazuje vyšlapané místo v travnatém povrchu. Jdu se tam tedy postavit, zaujímám předepsanou pozici, zavírám oči, vypínám mozek a čekám.  ...  stojím tady už dost dlouho a ... nic ... nic, nic, nic. Vůbec nic. Pak přecházím na další označené místo, pak na další, až nakonec stojím v místě, kde seděla ona záhadná osoba s rozpřaženýma rukama. Situace stále stejná. Nic, nic, nic. Odcházím a hledám možné vysvětlení. Psychotronikou jsem se v rámci svého povolání zabýval poměrně intenzivně asi dvacet roků, na necitlivost v tomto směru si stěžovat rozhodně nemůžu, ale tohle bude spíš záležitost citlivosti jiného druhu (možná nervové a psychické přecitlivělosti a lability) a může v tom hrát roli i autosugesce umocněná atmosférou místa. To by asi mnohem lépe vysvětlil nějaký psycholog nebo psychiatr či neurolog. V době, kdy jsem „meditoval“ objevil Ruda pomocí radaru jakési místo rozlohy asi 2 x 2 metry v severním rohu chrámové lodi, k němuž jsme po prohlídce venkovního zdiva chrámu nalezli (zdá se, že ještě v době stavby chrámu) zazděný vstup. Celkem tedy nic moc, opouštíme chrám a přemísťujeme se na opačnou stranu bývalého kláštera. Neznámému dávám svou vizitku a naše cesty se rozcházejí.

Odcházíme na veřejné prostranství před Obecní úřad, kde nám místní občané, kteří naši práci už chvíli sledují, ukazují místo, kde stávala až do druhé poloviny osmdesátých let velká barokní fara s rozlehlými sklepy. Na místě fary stojí dnes nová budova pošty. Místo, kde farní sklepy jsou, si mnozí pamatují, farní sklepy prý byly propojeny se sklepy klášterními. V současné době nejsou klášterní sklepy přístupné. Pokusíme se tedy vyhledat možné spojení mezi sklepeními fary a bývalého kláštera. Je po poledni, sluníčko pěkně připaluje. Na základě informací se rozhodujeme pro elektrický odporový profil podél zdi bývalého kláštera. Stačí natáhnout pásmo a zapíchat podle něj patnáct elektrod a pak je vzájemně propojit. Mám už svou dnešní dávku kilometrů dávno o hodně překročenou, poškozená levačka mi nedovolí se ohýbat, tak jen nosím propojovací vodiče a podávám je Frantovi. Samotné měření pak trvá doslova mžik. Ruda má svoji aparaturu velice dobře propracovanou, sondy napíchané v profilu podél nevodivého pásma jsou programově ovládány z Rudova noutbúku, spojení s ním je řešeno bezdrátově, takže ve chvilce vidíme, jak půdní profil podél stěny budovy kláštera vypadá. Je tam skutečně v jednom místě odporová anomálie, která by svou velikostí mohla být sklepem nebo sklepní chodbou. Pro jistotu měříme ještě jeden profil asi o dva metry dál. Stejný objekt o vysokém zemním odporu je i zde. Nějaká sklepní chodba by to skutečně mohla být, bylo by třeba výsledek měření ověřit ještě jinou nezávislou metodou, třeba malým pokusným vrtem. Unaveni balíme. Jdu se rozloučit s panem starostou a ohlásit náš odjez. Mám toho dneska už dost, už chvíli cítím, že mi díky úrazu stoupá teplota. V kanceláři Obecního úřadu říkám ve stručnosti, na co jsme přišli a jaký bude náš další postup. Pan starosta na mne kouká poněkud překvapeně, nakonec říká, zda bych mu nenechal nějaké spojení. Já na to „vizitku jsem vám přece venku dával“, on kroutí hlavou, že ne, že jsem mu nedal vůbec nic. Říkám „Byl jste tam přece s námi, měl jste tmavé brýle...“ on že žádné tmavé brýle neměl a nikde s námi nebyl. Je to pořádný trapas, tak komu jsem vlastně v domnění, že se jedná o pana starostu Panenského Týnce svou vizitku vlastně dal? Trapas roste, protože jinou vizitku u sebe už nemám. Mluvím nesmysly, bude to asi nejspíš tou teplotou a dlouhým pobytem na slunci, říkám věci, které bych jindy vůbec neřekl. Situaci zachraňuje pan starosta, dává mi svoji vizitku a na památku pro každého odznáček. Kolegům venku říkám, co mě potkalo, Franta říká, že ten tajemný přece nebyl pan starosta, to byl jenom náhodný místní kolemjdoucí, který se při nás trochu zdržel a v pátrání pomohl. Teď si uvědomuji, že dotyčný v tmavých brýlích měl košili s růžovými proužky, kdežto pan starosta má na sobě bílou košili s proužky modrými. Ta móda, ta mi dává zabrat. Odjíždíme přibližně kolem třetí hodiny. Z každého takového výletu si odvážíme plnou tašku různých dat k dalšímu zpracování. Dnes tato čest patří Rudovi (dá se to říct i jinak, že to dneska „odnesl“ za nás) a je na něm, aby všechny ty megabyty, které má uložené jako památku na dnešní den ve svém radaru a noťasu převedl do podoby lidskému oku lahodící. Na zpáteční cestě máme ještě zastávku v Mělníku u Rudy doma. Tady v prostorné hale si prohlížíme Lozu, nejvýkonnější geologický radar na světě a jeho šestimetrové antény, pak si ještě chvíli povídáme v krásné prostorné kanceláři před monitorem, na kterém nám Ruda ukazuje výsledky některých svých výzkumů. Pokud jde o dnešek, až bude mít nějaké „obrázky“ k dispozici, pošle k nahlédnutí a dohodneme další postup. S Rudou se loučíme a odjíždíme. Bude tak asi kolem šesté. Domů k nám přijíždíme něco po sedmé hodině. Zbývá jen vystěhovat z auta měřící techniku, Iva nabízí malé občerstvení, čerstvě upečený švestkový koláč s čajem přichází opravdu k chuti. Stručně hodnotíme dnešní výlet a loučíme se, Frantovi zbývá domů necelých třicet kilometrů.

Výletem naše práce nekončí, takovým výletem často výzkum v terénu teprve začíná, co bude dál, záleží na tom, co Ruda teď ze svého radaru dokáže vydolovat.

Asi po čtyřech dnech přichází od Rudy e-mail s několika slovy textu: „Zatím předběžné snímky ... Ale je to tam!!!“ a k tomu tři obrázky-radarogramy na nichž je v místě obvyklém pro oltář v kněžišti onoho nedostavěného chrámu jakýsi centricky umístěný kruhový objekt o průměru asi čtyři metry a k němu vedoucí pěšina. Než zbytky zdiva vykope archeolog, možno o objektu spekulovat. Jsou to základy staré románské rotundy s předsíňkou, nebo třeba objekt patřící k zařízení staveniště, třeba kruhová káď na výrobu malty? Kdo ví. Uprostřed objektu je nejspíš nějaký zasypaný výkop vykazující zvýšenou vlhkost. Mohl by to být zbytek studánky nebo vodního pramene, zdroje vody bývaly v románských církevních stavbách obvyklé, ale kdo ví, jestli také v už tak malých rotundách. Asi po týdnu přichází celková detailní zpráva z orientačního radarového výzkumu v Panenském Týnci. Myslím, že z toho bude pana starostu brnět hlava.

Pokud jde o ostatky sv. Anežky, nelze zatím přidat nic k tomu, co je všeobecně známé. Asi by se slušelo začít s pátráním po ostatcích sv. Anežky v klášterním kostele sv. Trojice, který byl založen spolu s klášterem a byl pohřebním kostelem Žerotínů a abatyší týneckého kláštera. Tady ale nastává problém. Kostel sv. Trojice asi před třemi sty léty zanikl a dnes po něm není nikde ani památky. Zdali se někde ještě něco z podzemí tohoto chrámu zachovalo zatím nelze říci. Není přesně známo, zda sestry ostatky sv. Anežky do Panenského Týnce v dobách husitských bouří z Prahy skutečně přenesly, to by bylo možné v době, kdy už klášteru v Panenském Týnci bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se Žerotíny husité neválčili, nemuselo být snad tedy nutné ukládat ostatky na supertajném místě, nevím. Možnost nalezení ostatků sv. Anežky je asi tak jedna k milionu, ale v době, kdy neexistují žádné konkrétní zprávy, je možné úplně všecko. Doba a způsob zániku chrámu sv. Trojice je málo známá, má se zato, že kostel zanikl při požáru r. 1722 a už nebyl obnoven. Kde přesně stál a jak byl velký nelze z dobových plánků odvodit, autoři nákresů jej nejspíš už neviděli. První použitelné mapy, kterým se dá věřit, jsou mapy stabilního katastru. Mapování probíhalo v našich zemích až od roku 1826 a to hledaný objekt už více než sto let neexistoval. (Tereziánský i Josefský katastr byly vedeny pouze písemně, žádné mapy ještě neměly.) Pokud chrám zanikl požárem, mohla by tu být naděje, že se v rozvalinách zachovala hrobka či krypta, kdoví. I tak je možné spekulovat o tom, jak asi přežil klášterní chrám třicetiletou válku, v té době přece byl ještě funkční. Před léty jsem viděl v zámecké kapli na zámku v Kostelci nad Černými lesy hrobku (shodou okolností také Žerotínů) po návštěvě švédských žoldnéřů, cínové rakve rozpárané a ostatky rozházené po podlaze. Radarový obraz prostoru, kde dobová kresba zachycuje chrám či kapli sv. Trojice ukazuje, že v tomto místě nikdy žádná stavba nebyla. No bodejť. Nechal jsem se zmást dobovou kresbou. Pokud mělo jít o klášterní chrám, pak neznám případ, kde by klášterní chrám stál o samotě. Zpravidla vždycky je zakomponován do stavebních objektů kláštera tak, že s nimi tvoří souvislý celek. Zřejmě i proto, aby bylo možné se do chrámu dostat „suchou nohou“. Další jistou možnost hledání by pak dávaly ještě neexistující klášterní sklepy. To, že dnes neexistují, ještě neznamená, že pod budovami kláštera vůbec nejsou. Ale stejně by mě zajímalo, co je v oné malé „komůrce“ v koutě lodi nedostavěného chrámu, lepší místo pro ostatky bych možná nenašel. Zcela evidentně byla budována do stávajícího zdiva, což dokládají na vnitřní straně zdi ve svislici nad vstupem popraskané kvádříky, ale kdoví jaká je skutečnost, historie dokázala už mnohokrát překvapit.

Výlet do 160 km vzdáleného Panenského Týnce byl jistým zpestřením, nevím, jestli se tam ještě někdy vrátím. Tyhle věci by se přece jenom slušelo přenechat mladším, dohledat zbytky zaniklého chrámu sv. Trojice by neměl představovat žádný velký technický problém. Jaká nová zjištění v Panenském Týnci doba přinese nevím, jisté je jen to, že většina záhad spojovaných s nedostavěným monumentem gotického chrámu, skvělou to ukázkou středověkého stavitelství, pro mne přestala existovat.