Zdechovický zámek ( 2 )

... sedím v autě na malém parkovišti proti Obecnímu úřadu už bezmála půl hodiny, nikdo z těch, se kterými se zde mám dnes setkat, nepřijíždí. Chápu, je to nešikovný termín, je pátek, 25. října 2013, před chvílí se otevřely volební místnosti a na silnicích je živo o něco víc než jindy. A proč jsem tady? Archeologové před časem objevili při záchranném výzkumu v části nádvoří zdejšího zámku velký počet hrobů z doby Přemysla Otakara II., což je vzácnost již sama o sobě, ale podle jejich předpokladu by jich tu mělo být ještě o mnoho víc, mluvilo se snad o pěti až sedmi stech. Ale jak to zjistit? Nabídl jsem starostovi, že pozvu kolegu z oboru, Ing. Rudolfa Tenglera z Mělníka, aby zámecké nádvoří prošel s geologickým radarem, a uvidíme. S Rudou se známe řadu let, pokud jde o geologické radary je v oboru absolutní jednička, asi před rokem jsme podnikli podobnou akci v Panenském Týnci a výsledky byly velice zajímavé. Nabídka byla nakonec přijata a archeologové z hradeckého muzea výzkum radarem objednali. Sedím, podřimuji a hlavou mi táhnou vzpomínky na dobu, kdy nám na poli nedaleko Kladrub předváděli technici z pražské Geoindustrie první geologický radar v ČSSR. Bylo to někdy v první polovině osmdesátých let. Pokoušeli se touto metodou vyhledat na poli drenážní potrubí, tenkrát se jim to moc nepovedlo. Radar původem z USA byl dosti objemný a složitý. Pomocník táhl po poli za sebou na třech bantamových kolech uzavřené pouzdro s anténami velké jako koupelnová vana, to bylo spojeno tlustým kabelem s vlastní elektronickou jednotkou ve skříňové V3S, celek pak byl zásobován energií z polní elektrocentrály. V otevřených dveřích véesky jsme mohli sledovat na papíře vycházejícím z tiskárny záznam měření, tenkrát ovšem v černobílém provedení. Zírali jsme na vlnky na papíře jako na zjevení a hádali, co která znamená a co se pod kterou může skrývat. Geologický radar funguje stejně jako atmosférický, užívaný třeba na letištích k řízení leteckého provozu. Na základě měření času, který uplyne od vyslání impulsu do jeho návratu po odrazu od překážky (třeba od letadla) se dá zjistit vzdálenost překážky od radaru, pokud ovšem známe rychlost, s jakou se vyslaný impuls v daném prostředí pohybuje. Nevím, jestli nápad obrátit antény radaru od oblohy do země byl nerozum nebo recese. Zatímco impuls vyslaný k obloze se pohodlně pohybuje rychlostí světla jakoby po široké dálnici, impuls poslaný do země absolvuje hotovou krkolomnou rallye a díky velkému vlnovému odporu hornin „jede“ mnohem pomaleji za častých změn rychlosti v závislosti na materiálu, kterým prochází. To ale téměř popírá původní účel radaru, protože s ohledem na proměnnou rychlost šíření vysokofrekvenčních vln v zemině nebylo v prvopočátku možné seriózním způsobem určit, v jaké hloubce se radarem zachycený objekt nachází. Hloubka zachyceného objektu se stanovila tak, že se nějaký markantní objekt, který se v záznamu objevil, třeba větší kámen, vykopal a podle změřené hloubky se pak posuzoval zbytek záznamu (radarogramu). Ale už dost teorie a dávných vzpomínek, v kapse mi zvoní mobil, volá Ruda, že zůstali trčet v zácpě kdesi před Kolínem, že přijede o něco později. Po chvíli přijíždí také automobil s hradeckou poznávací značkou, jsou tu archeologové z hradeckého muzea, vystupují a odcházejí na zámecké nádvoří. Věci se pomalu začínají dávat do pohybu. Konečně přijíždí i Ruda Tengler s Evou, svoji dcerou. Krátké přivítání, asi rok jsme se neviděli, následuje exkurze kolem zámku a porada s archeology. Ti by rádi znali celkovou rozlohu pohřebiště. Podle dosavadních výzkumů jsou hroby obloženy kameny nebo mají kamenné náhrobky, s tím by neměl být problém. Technický pokrok je znát všude, dnes už nepotkáte nikde člověka, jak vleče za sebou napříč polem „koupelnovou vanu“, dnes si geologický radar můžete lehce splést ještě tak s malou sekačkou na trávník. Srovnání radaru se sekačkou není tak docela od věci. S oběma mašinkami se pracuje vlastně úplně stejně. Stejně tak, jako trávu sekáte po řádcích, skenujete po řádcích vzdálených asi metr od sebe podzemí nádvoří zdechovického zámku. Namísto trávy do řádků se v tomto případě ukládají měřené údaje do elektronické paměti radaru, takže k získání obrazu celého podzemí nádvoří nachodíte celkem asi čtyři kilometry, což trvá asi hodinu. Na první pohled se geologický radar liší od sekačky tím, že má na řidítkách umístěnou obrazovku. V její pravé části je vidět obraz přicházející elektromagnetické vlny odraženého paprsku v místě, kde se právě radar nachází, v levé části pak radarogram sestavený ze všech jednotlivých obrazů této vlny posbíraných v jednom „řádku“ (profilu) sestavený do jakéhosi svislého řezu terénem. Pokud z toho obrázku nejste moudří, nic si z toho nedělejte, on z toho dost často není moudrý ani leckterý odborník. Celkový půdorysný obraz výsledků měření je pak vytvořen porovnáním a vyhodnocením všech radarogramů až na počítači v kanceláři. Ale vraťme se zpátky k zámku, kde Ruda pomalu končí skenování nádvoří a oba archeologové chvatně vyklízejí podlahu zámecké kaple, protože mají podezření, že pohřebiště zasahuje i pod ní. Asi po půlhodince je po všem, oba archeologové odjíždějí a my ostatní se vydáváme na další dobrodružství. Ruda střídá radary, ukládá malý švédský do auta a začíná sestavovat ruskou LOZU, nejvýkonnější georadar na světě, určený původně pro kosmický výzkum. Přes nepatrné rozměry má radar neuvěřitelný výkon, v impulsu dosahuje poctivých 20 megawatt. Vysílané impulsy jsou naštěstí krátké jen několik nanosekund (1 nS = 0,000000001 vteřiny), kdyby byly o nějaký řád delší, mohli bychom se cítit v okolí radaru jako v mikrovlnce, to by asi moc příjemné nebylo. Bereme LOZU za zámek do parku, kdesi tam by mohla být podle některých zpráv jakási podzemní chodba nebo části nějakého neznámého sklepního systému. Ruda sjíždí v parku asi čtyři víceméně náhodně vybrané profily a práce končí. Teď už jen zbývá všechny měřené údaje vyhodnotit. Konečná zpráva o výzkumu přichází za pár dnů. Snažím se „napasovat“ grafický záznam plošného vyhodnocení do mapy zámeckého nádvoří. Jak ukazuje výsledek výzkumu, pohřebiště je skutečně rozsáhlé, zaujímá značnou část západní poloviny nádvoří, ty červené skvrny jsou většinou odrazy od kamenných náhrobků, naopak zelená až modrá barva ukazuje spíše na místa vlhčí. Velice zajímavý je obraz kruhu o průměru bezmála 17 metrů v jihovýchodní části nádvoří, dalo by se uvažovat o tom, že by mohlo jít třeba o zasypaný odvodňovací příkop kolem něčeho, co už tam není, mohla tam kdysi být třeba dřevěná kaple, ale nechme úvahy odborníkům. Existenci podzemní chodby v parku ale radar nepotvrdil, možná jsme nechodili po těch správných místech, kde se podzemní prostory nacházejí, nutno vzít v úvahu ale i to, že za jistých podmínek nemusí radar podzemní dutinu „vidět“. Žádná metoda pro vyhledávání podzemních objektů není univerzální a nefunguje vždycky a na všechno. Ale existence podzemní chodby byla fyzicky prokázána, kdosi z místních občanů v ní prý byl, prý v ní dokonce trhal kořínky rostlin visící od stropu. To by svědčilo o tom, že tyto podzemní prostory neleží nikterak hluboko pod povrchem a že klenby stropů už nemusí být v dobrém stavu. Zatím nevím, kde tato chodba či sklepní prostory leží, ale buďme trpěliví, možná se časem dočkáme nějakých překvapení.