Nějak nám to tu začíná podzimně uvadat

Byl říjen a já - zase sama - na cestě do Norska. Rozmýšlela jsem se, už dost foukalo ze strnišť, ale riskla jsem to. Podzim dovede být tam na Severu moc krásný, barevný, nejen lesy, ale i všechny ty pláně s mechy a lišejníky. Musela jsem tentokrát jet přes Polsko a Německo, potom trajektem do švédského Malmo (neumím přehodit abecedu) a stalo se, že díky zpoždění jsem nestihla další poslední přípoj. Nádraží se přes noc zavíralo a v půl jedenácté v noci se mi nezdálo nejvhodnější hledat ve městě nějaké lacinější ubytování. Pokusila jsem se ve staniční kanceláři "přemluvit" úředníka, aby mne nechal strávit noc na židli, anglicky ani švédsky nevládnu ale on mé němčině a "tanečkům" porozuměl, ale vrtěl hlavou, že je to nemožné. Někam telefonoval a odkázal mne na východ z nádraží, že jako mám čekat nějaké auto. Přijela dodávka, mladý kluk s děvčetem a jeli jsme. Trochu mi zatrnulo, když jsme míjeli policejní stanici, ale jelo se dál, do jakési charity. Postižená dívka s francouzskými holemi mne zavedla do větší místnosti, v jejím čele byl na stěně obří kříž, už tu poklimbávalo na židlích pár chlapů, asi bezdomovců, podle gest jsem rozuměla, že mi dívka nabízí jedno z bílých lůžek, které jsem zahlédla v další místnosti a čaj. Když jsem se jí představila s pasem, rozjasnila se, že by si se mnou mohla popovídat rusky. Byla jsem ale moc unavená a také skoro třicet let, kdy jsem ruštinu nepoužívala, bylo znát. Nechtěla jsem dělat mezinárodní ostudu, vytáhla jsem stokorunovou norskou bankovku a položila před ní na stůl. Začala šermovat rukama, že jako v žádném případě, ale po chvilce stokoruna zmizela, jestli do dívčiny pokladničky nebo kapsy bezdomovce, nevím. Tak jsem tam proklimbala na židli, ale v teple, pár hodin a asi v pět hodin se vydala na cestu k nádraží. Překvapilo mne ale ještě zavřené, nevzpomněla jsem, že je celoevropská změna času a tudíž je o hodinu míň. Když pech, tak pech. Prostepovala jsem tedy hodinu v zimě před nádražím a svezla se semtam prvním vlakem, který odjížděl, jen abych se zahřála (naše jízdenky to umožňovaly). Naštěstí to byl poslední kiks v této mé výpravě. V Malmo jsem byla ještě několikrát, vzpomínám na hezké historické náměstí, kde jsem si pod lavičkou také jednou vařila vodu na svou polední instantní polévku a kafčo. Je mi teď všelijak, když vidím na videích ty migrantské ohňové bitky v tomto městě, ten svět už není můj.