Chvála Královských Vinohradů

Na světě je nesčetně měst, ba i velkoměst. Jsou krásná, jsou zajímavá, možná i bohatá, sluší se alespoň některá z nich jednou v životě navštívit. Ale to je všechno. Nemusí na povrchu zemském snad ani existovat a svět se dozajista nezboří. Naproti tomu Praha. Je jedinečná, krásná, esoterická. Je jediná. Nemá velkoměsta sobě rovného. A nad jiné úžasnou její částí jsou Královské Vinohrady. Již důstojné slovo Královské a k tomu ještě ušlechtilé slovo Vinohrady hovoří sama za sebe.

 Leč vraťme se ku Praze samotné. Rozhlédneme-li se blíže po jednotlivých jejích čtvrtích, pak dlužno připustit, že žádná z nich nepostrádá jistého půvabu, leč... . Taková Malá Strana či Staré Město. Historií možná posvěcené, ale již jakoby v čase odumírající, snad dokonce již zamřelé, poznamenané časy dávno minuvšími, které se již nikdy nenavrátí. Doslova pohřebiště dějin. Nové Město pak na tom není o mnoho lépe, i když jisté bourací zásahy v minulosti byly nejspíše vedeny snahou o jakési, leč nepříliš úspěšné, polepšení. Vyšehrad… no budiž, alespoň že ti Vyšehradští jezdci, když už nic jiného. Pankrác, hanba mluvit. Znám je pouze kvůli nechvalně proslavenému vězení. A co Libeň, Karlín, Žižkov, Holešovice. Domov chátry, lumpenproletariátu. Karlínští kluci. Spodina politická i mravní. Vysočany, toť bývalá základna samospasitelné dělnické třídy, která se, vzdor velkohubým slibům nikdy nespasila. Však také pomalu mizí ze světa. Míněny ovšem Vysočany! Ale svého puncu, i po pokusech o jakýsi přerod k lepšímu, se nikdy nezbaví. Dejvice, již svým názvem upomínající na  žebráckou povahu svých zakladatelů. Břevnov, toť sídlo neblahé Rudé Sorbonny. Semeniště blbců, věčná skvrna na dobrém jménu velkoměsta. Nusle, ztracené v těsném údolí. Bez mostu, oblíbeného to rejdiště sebevrahů, padajících ostatně kam jinam než do Jamrtálu, by o nich nikdo ani nevěděl. Nebo snad Smíchov? Pochmurné toť pouze místo hanebného krachu výroby českého piva. Nic více. Či snad Vršovice, Krč, něco tak strašného jako Strašnice a subčtvrti jim podobné? Toliko poloviční venkov, jehož sláma, z bot čouhající, jen nevalně zakrytá dlouholetým vlivem civilizačním, prozrazuje skutečnou společenskou úroveň o které radno nepříliš se zmiňovat. Bohnice s blázny a pošuky navěky spojené, Řepy, Letňany, Černý Most a části podobného druhu? Nebo snad Hostivař, Petrovice, či dokonce Hrdlořezy, na lupičské souvislosti svými jmény nápadně mysl přivádějící? Čtvrti to sice pražské, lecčím pozoruhodné, avšak přeplněné přistěhovalci a jejich potomky, na kterých kultivační vliv nemnohých, sem přešedších Pražanů zanechává pramalé stopy. Výjimku zde tvoří snad jen Jižní Město, samo o sobě pozoruhodně  na lepší místo na slunci se deroucí a svým názvem Jižní jaksi proteplené. A pohraniční venkovské čtvrti, poněkud jen přitulené ku Praze, kterým se pražství pouze přihodilo několika škrty úřednických per? Nesluší se je ani jmenovati. Ale Královské Vinohrady! Což není tato čtvrť, noblesní a přitom jaksi úctyhodně skromná, ušlechtile semknutá a s jakousi vnitřní, přirozeně úměrnou stabilitou, vrcholem génia loci stověžaté, jedinečné Prahy, sama jsouc jejím přirozeným vrcholem?

 Ano, právě zde je sám vrchol ušlechtilosti, skutečný střed důstojné, jedinečné a nepřekonatelné Prahy, matky měst. Královské Vinohrady.

 Proč tohle vlastně píši? Protože na Královských Vinohradech jsem měl to štěstí se narodit. Právě tady v Londýnské ulici, výjimečné a nejkrásnější ze všech, mi osud dovolil poprvé se nadechnout, poprvé spatřit světlo světa, postavit se čelem k nadějím i beznadějím života. A když jsem měl být nedaleko odtud pokřtěn v kostele zasvěceném sv. Ludmile, pak zcela bez pochyby běžel kdosi kalupem nabrat vodu do Vltavy a nalil ji do křtitelnice. A od té doby voda vltavská mi proudí v žilách a jednou se vsákne do země, kde jinde než na Vinohradském hřbitově, aby mne vrátila do posvátné půdy pražské, ze které pocházím a do které náležím.

Tak, přítelkyně a přátelé zdejší, zkuste mne trumfnout  ! ! ! !