Alzheimer

Už nějaký čásek si musím při odchodu z knihovny říkat: „Zhasla jsem, zavřela vodu, zamkla?“ Přičítám to roztržitosti, kdy určité úkony dělám stereotypně, aniž o nich přemýšlím. A tak se může stát, že chybuji. Včera jsem se zase 2 hodiny trápila tím, že jsem nevěděla, jestli jsem zamkla doma. Teď mne zneklidňuje další věc. Nic nemohu najít. Chci si vzít ze skříně svetřík a on tam není. Beru ramínko po ramínku – nic. Dolu nespadl, v prádle není. Znovu prohlédnu ramínka, tentokrát z druhé strany – nic. Rozzuřená vyházím všechno ze skříně a znovu ramínka věším. Svetřík je na třetím ramínku a já dumám, jestli jej tam právě někdo nenastrčil. Jdu vařit a tymián zmizel i se skleničkou. Nadávám, kam ho ty naše holky zase zašantročily. Protože jsem si nasušila nový, hledám dózu tam, kam si ukládám větší množství nasušených bylinek Taky je fuč. Znovu beru skleničky všechny z poličky a vkládám zpátky po jedné. Recituji si: kmín, majoránka, oregano, skořice, muškátový oříšek, tymián … a hele, není to, co jsem právě hledala? Po obědě se objeví i zmizelá dóza plná sušeného tymiánu. Včera jsem dělala sladké červené zelí a moc jsem litovala, že do něj nemám alespoň kapičku červeného vína. Dnes vidím přímo na lince napůl vypitou láhev s krásnou červenou barvou. Dcera prohlásila, že je na ně moc sladké, bylo moldavské. Tak jsem právě dvě deci dopila po obědě. Je mi v tom ledovém pokoji pěkně teploučko, mám červené tvářičky a zavírají se mi očička a je mi jedno, jestli mám Alzheimera nebo ne. I kdyby – je to jediný chlap, kterého mám!