Jaro i na našem sídlišti

Tak přece, konečně. Ke své radosti zaznamenávám první nesmělé kosí pozpěvování, které vyhlížím už někdy od února. Kde jsou ty časy, kdy od čtvrté hodiny ranní mne budili tito kdysi početní výtržníci, soutěžící kdo líp, víc a hlasitěji. Spolu s něžným šveholením sýkorek a čiřikáním vrabců patřili k jarnímu koloritu, ale náhle všichni zmizeli, asi vytlačeni černými hejny vran. Jejich nelibé krákorání a rozcuchaná obří hnízda na ještě neolistěných stromech znepříjemňovala život lidem v okolních panelácích. Odolávali snad jen nezničitelní holubi, hřadující i na vrcholu klasické střechy domu proti našemu paneláku. Po pár letech ale pozoruji, že to, co stále považuji za vránu má místo černého fráček tmavošedý a na hlavě černou rozpustilou rádiovku - kavka. Drzá, sebevědomá, opanovala sídlištní zeleň a nevzbuzuje o moc víc sympatií, než ukřičené vrány. Ani kavky však neubránily svůj rajon před robustnějšími fešandami strakami, které svá tmavá pírka doplnily o čisťounké běloučké štráfky a vyhnaly ostatní ptactvo asi do blízké Bažantnice. Tak tu fandím tomu jedinému kosímu odvážlivci, který se odvážil vzdorovat přesile. Vždyť - co by byla všechna ta jarní přírodní paráda, kvetoucí zlatice, bílé keře a stromky "špendlíků", fialky na trávnících bez jeho zpěvu, určitě nekompletní. Tak, jaro, vítej!