Můj advent a Vánoce

Dětské Vánoce byly hezké, i když poněkud stereotypní. Večeře už odpoledne ve čtyři hodiny, protože táta, posunovač na dráze, od pěti musel do noční služby, když jeho kolegové z vesnice už ten den neměli do Rakovníka vlakové spojení. Stromek v našem jediném pokoji na truhle, pravé svíčky na něm, vesměs měkké dárky, radost udělala knížka nebo největší byla z pokojíčku a kuchyňky pro panenky, vlastnoruční výroby mámy a táty. Vánoční besídka pro děti z rakovnické církve české husitské, kam jsem, ač nepokřtěná, chodila kvůli kamarádce (jestlipak si vzpomíná i Jitka Zelenková, kterou tam vodili děda s babičkou). Později v pubertě jsme si s kamarádkou, za kterou jsem po nadílce zaběhla do protějšího činžáku, vyměňovaly nenadšené pohledy nad nadělenými štůsky povlečení do výbavy. Potom ta léta Vánoc pro vlastní děti, nervózní snaha všechno stihnout i doma, když konec roku znamenal i v účtárně zvýšené úsilí. A  najednou prázdné hnízdo, postupně jsem odpírala vdaným dcerám podílet se na cukroví, stromek doma vystřídala váza s větvemi. Manžel sice lpí na tradičním pojetí, ale odmítal se vždycky do příprav zapojit. Začala jsem chápat svátky jako takový bonbonek pro přečkání časů tmy a chladu, tak jak jsem si ho uvědomovala třeba při čtení Gulbranssenovy knížky Věčně zpívají lesy. Nechala jsem sice na sebe působit i trochu toho adventního německého kýče v Drážďanech, Norimberku nebo ve Vídni, ale přesto upřednostňuju před tou pozlátkovou nádherou procházku vánočním lesem, opravdu pohanské pojetí. Letos asi budu mít smůlu, vydat se do kladenských lesů za nějakou tou větví bude asi dost riskantní počin, jak mne varoval soused, přepadávají a olupují tam bezdomovci.

Těším se na večerní pořad Artu v televizi z Paříže z Notre Damu, jsem moc ráda, že ta krásná stavba vstala z popela. Byla jsem tam kdysi i na nějaké slavnostní mši, náhodou a zcela nečekaně. Neumím francouzsky, ale proud té řeči z úst kněze byl tak příjemný, stejně tak zpívání hostujícího chlapeckého sboru z vídeňského Štěpána. Jen na konci mše, když se ke mně obrátil vedle sedící Francouz s tou obvyklou formulkou jsem k podání ruky přidala jen nějaké vyplašené zamumlání, snad pochopil.