Omlouvám se předem za smutné téma

Dlouho jsem zvažovala, jestli se mám vůbec na náš webík vrátit, dlužím vám ale vysvětlení, proč jsem odsud tak náhle utekla a také mne donutil k zamyšlení dnešní pořad rozhlasové Dvojky - rozhovor s paliativní doktorkou. Jsem totiž od 12. dubna vdovou, prožila jsem pět měsíců právě paliativní péče o manžela s již neléčitelnou rakovinou ORL a zřejmě i několikaletou léčbou nádorů močového měchýře nenapravitelného silného kuřáka. Pro bolesti v krku a obtížné až nemožné polykání odešel začátkem listopadu na vyšetření do nemocnice, tam mu byla hned na zlepšení dýchání provedena tracheostomie ("slavík") a po několika dnech kvůli nedostatečné výživě ještě PEG - díra do žaludku pro příjem umělé výživy stříkačkou. Po necelém měsíci v nemocnici mi byl předán právě do paliativní péče domů, nemocnice se od další péče o něho úplně distancovala, léky mu předepisovala jen obvodní lékařka, naštěstí pro nás oba rozumná a chápající. Denně jeho převazy zajišťovaly sestry domácí péče, tu čtvrthodinku jejich přítomnosti jsem využívala k poradám, byly znalé a moc mi pomohly. Brzy jsem zvládla krmení i převazy, i když jsem dosud dokázala ošetřit jen asi tak rozbité dětské kolínko, ale zhoršující se manželův stav začal být brzy pro mne očistcem. Nemohl mluvit, ztrácel poslední zbytky sluchu, pokračovala i demence, která mu likvidovala i možnost domluvit se s námi písemně, nebylo to k přečtení. Škrobovité a občas krvavé chrchle, které z jeho slavíka při častém kašli létaly na metry daleko, jsem na radu z ORL měla z hloubi jeho těla odsávat elektrickou odsávačkou, to jsem nikdy sama nedokázala. Tak jsem tedy jen likvidovala všechny ty jeho tělesné výměšky z jeho oblečení a okolí a viděla to jeho utrpení a chátrání. Třikrát při pokusu dojít si sám v noci na záchod upadl, nalomil si pár žeber.  Brzy mi začalo také být zle z probdělých nocí, jak psychicky tak hlavně fyzicky. Začala jsem přemýšlet o tom, proč doktoři při zjištění beznadějnosti dalšího léčení prodlužují ne život, ale utrpení čtyřiaosmdesátiletému pacientovi i jeho pečujícím, když určitě vědí, co ho čeká. Ano, eutanazie není u nás povolená, jsou tu předpisy. Je to nelidské, že se tím nikdo nezabývá, při takovém stavu by se pacient po operaci už radši neměl probudit. Bolesti úplně neodstranily ani fentanylové nálepky ani morfinové kapky. Poslední večer jsem bezradně sledovala jeho křečovitý boj s bolestí a zřejmě dýcháním, naštěstí ho zklidnil zase morfin a usnul. Kdyby mohl být v nemocnici, určitě by mu dali kyslík a připíchli nějaké opium, ale ani tam ani v kladenské LDN pacienty prý s jeho diagnózou nepřijímají a hospic u nás není. Ještě teď po čtrnácti dnech po jeho smrti nejsem tělesně v pořádku, musím ale zlikvidovat ten hrozný binec, co po něm v jeho pokojíku zbyl, je hrozně zanešený, celý život nic neuklidil a nevyhodil, jen přinášel, k stáří i od popelnic. Byl to psychopat, zřejmě už od narození, po své schizofrenické dvaačtyřicetileté matce a šedesátiletém otci a já jsem zatím nepřišla na to, kdy byla pro mne ta pravá chvíle se ho rozvodem zbavit, vždycky jsem to zamítla s ohledem na starší dceru, která psychické onemocnění po jeho matce zřejmě zdědila. Také jsem věděla, že se bez služky, která by ho nakrmila, ošatila a zařídila mu život, neobejde. Vím to ale, bohužel, jen já, mladí ho, nevím proč, dost uctívají.

Nemusíte mi kondolovat, zbavila jsem se velké zátěže, neměli jsme se už po skoro šedesátiletém soužití rádi, on to snad ani neuměl. Tu svou samotu jsem si ale představovala tak nějak jinak, je to takové "divné". Snad to dělá ta hrozná únava, snad bude líp. To letošní jaro je u nás na sídlišti moc pěkné, hodně to tu kvete a je to tu úpravné.

Tak se mějte líp než já, buďte zdrávi a hlavně - nekuřte, ta rakovina je skutečně strašná. Ahoj všem od Jany