Problémy
Nikdy nezůstane při jednom. Ono nestačí, že e-mailová schránka stávkuje, že tiskárna netiskne, je-likož došla barva a já nemám chuť marnit čas bádáním, jakže se ten zásobník vymění a počkám na syna, takže netisknu, ona musí následovat série trapasů, abych začala trpět pocitem, že jsem zralá na blázinec. Tak si představte. Šla jsem do samoobsluhy, peněženku a silonovou tašku v kapse. Nakoupím, zamířím k pokladně, sáhnu do kapsy, taška nikde. I začnu šmejdit v uličkách mezi regály, všechny proběhnu pro jistotu dvakrát, nikde nic. Vrátím se k pokladně, zelená taška na odkládacím pultu jako na výstavě. To jsem byla ráda, že jsem ji neztratila venku, ušpinila by se. Další den jsem navštívila supermarket. Platím u pokladny "akorát" - dvoustovkou, dvacetikorunou a pokladní do dlaně odpočítám šest korun. Po paměti, je-likož na drobáky moc nevidím a ještě se pod zářivkami lesknou. Paní pokladní přepočítá drobáky, jedna koruna chybí. S omluvou minci dodám. Odjíždím s vozíkem, v tom slyším: "Paní, zapomněla jste smetanu! Vrátím se pro smetanu, poděkuji a opět popojedu s vozíkem. "Paní, vypadla vám čokoládka!" Mladý muž mi podává můj oblíbený banánek v čokoládě, který vypadl z vozíku. Koukám, abych byla co nejrychleji venku. Tolik trapasů za sebou, čím to je? Asi už jsem opravdu "stará popleta". Také se vám to stává? No a dnes jsem se rozhodla, že vygruntuji skleník v obýváku. Vyndala jsem sklo a porcelán a odešla do kuchyně pro jarovou vodu, když tu slyším dvě klepnutí. Za dveřmi nikdo, zato v obýváku malér. Vypadlo jedno křídlo skleněných dvířek. Nerozbilo se, ale panty jsou divné, půlkruhové a sklo je velké a těžké, šikovně se opřelo o křeslo, nerozbilo se. Akorát jsem nenašla malou vložtičku, která patří mezi sklo a šroubky. Po delším zápolení se mi podařilo sklo zavěsit. Vložtičku jsem našla za dvě hodiny. Až přijede syn, dá ji, kam patří. Já se o to pokoušet nebudu. Copak mě čeká zítra? Copak NÁS čeká v příštích dnech? Co si budem povídat, vždyť ty drobné malérky jsou vlastně prkotiny k pousmání. Co jsou ve srovnání s vybuchujícími muničními sklady a střílejícími fanatiky? Tož tak.
Komentáře
Komentáře může přidávat jen registrovaný uživatel
Přihlásit se / registrovatMuž si už měsíc ztěžuje na koleno, nepovolí, mrška.Včera jsem vyhazovala ze sklepa zahrady shnilá jablka, a uklouzla jsem na bahně,vyrovnala to a luplo mi v koleni.Kdybych sebou pleskla, tak by mě bolela p...., ale koleno ne.Jdu k očnímu...Provinile...
Tak mějte hezký den.Jaký si to uděláme........
Píšou, že dnes je opravdu Den blbec - prý nejdepresivnější den v n. roce, hlavně prý pro ty, co drží drastickou dietu. Šmankote! :-) Venku je opravdu hnůůsně, svítím od rána. Ještě že včera, když se odpoledne ukázalo slunce, jsem nezaváhala a vyrazila ven na kole. Tož se držte!!
Potkám paní u zahrádek. Sluší se ze zdvořilosti prohodit pár slov.
"Dobrý den, kam jste se vydala? Jdete zkontrolovat myšku v boudě?"
Paní se zarazí, pak odpoví:
"Proč v boudě? Myška je doma. Jdu se projít."
Teď se zarazím já. Oni mají v bytě myši? V prvním patře? Možná bílé.
Pokračujeme V chůzi každá svým směrem. Pak mi to teprve dojde. Paní je příjmením Myšková. Pěkný trapas! Pan Myška snad promine.
Takže všechny zdravím a už jdu ta svá "antidepresiva" někam umístit.
Antidepresivní říkánky. Když jsem byl mladší, cca do 6 let, zpívali mi nekonečnou písničku: "Když jsem šel z Nových Dvorů, viděl jsem Kutnou Horu. Když jsem šel z Kutné Hory, viděl jsem Nový Dvory, když jsem šel z Nových Dvorů, ...." atd., atd., atd., atd., atd....
Básnit neumím, už v gymplu jsme si s poezií slíbili, že si půjdeme každý svou cestou a nebudeme si překážet. Dodnes to dodržuji a funguje to.