Sváteční chvilky poezie

Šla Nanynka do zelí.

 

Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí,

natrhala lupení, lupeníčka.

Přišel za ní Pepíček,

pošlapal jí košíček.

Ty, ty, ty,   ty, ty, ty,

ty to budeš platiti.

 

Jak by to napsal Karel Jaromír Erben:

 

Ráno, raníčko panna vstala

a košíček si přichystala.

„Půjdu matičko pro zelí,

k vepřové, co je v neděli.“

 

„Ach, nechoď, nechoď na lupení,

Pepíkovi co věřit není,

chytne tě, mladý ničema

a pověst tvá bude zničena.“

 

Nemá Nanynka, nemá stání,

pro zelí ji cos pohání,

kuchařská vášeň ji nutí

dodat jím vepřové chuti.

 

První lupínek ulomila,

věštba matky se vyplnila.

Josefa statná postava

koš v troskách ležet nechává.

 

Než záře nebe pozlatila,

svou vášeň draze zaplatila.

A za rok v košíčku – jaký žal,

Pepíček malý zaplakal.

 

 Jak by báseň napsal Jaroslav Vrchlický:

 

Byl jednou jeden Pepíček,

muž statný, vzrostlý, smělý

a na poli si nasázel

brambory, řepu, zelí.

 

Nanynka hezká dívka je,

veselá po den celý,

ta na lupení vyšla si

do Pepíčkova zelí.

 

Se zpěvem na rtech přechází

na poli dívka mladá

a natrhané lupení

si do košíčku skládá.

 

Netuší však, že Pepíček

tam z vršku pokukuje

a černá jeho duše již

jí mrzkou zradu kuje.

 

A číhá tam jak lítý drak

skryt v hustém křoví v lese

a zlost mu nitrem plápolá

a brada se mu třese.

 

Vzal do ruky svůj hromný kyj

a hnal se dolů srázem

a mocným kyje rozmachem

jí košík rozbil rázem.

 

Jak by možná psal na toto téma Petr Bezruč :

 

Sto roků na pole chodila,

sto roků trhala zelí,

až přišel z Frýdku Pepíček

a složit se v zelí jí velí.

 

Sto roků s košem chodila,

sto roků byl košík celý,

dneska je košík pošlapán,

kdo ti ho Nanynko zcelí?

 

Siroty pláčí, mají hlad,

tak jako dříve ho měly.

Přijde den, z šachet jde plamen a dým,

přijde den – bude i zelí.

 

Jaroslav Seifert:

 

Mé sny a dětství bez léčky,

kam jste se náhle poděly?

Modraly se poměnečky

a Nanynka šla do zelí.

 

Trhala lupen po lupeni,

zpívala, světlem oděná,

až přišel Pepík – sbohem snění –

proč si ho brala, kačena?

 

No – dopadlo to tak, jak chtěli.

Mé srdce, jen se těžce slož.

On dostal Nánu, Nána zelí –

a na mne zůstal jenom koš.

 

Antonín Sova:

 

Kdo vám pošlapal košík, kdo?

kdo v posledním stisku léta

v stříbrném soumraku

za lehké závoje mlh skryl slzy loučení

a nechal se hladit laskavými prsty břízek?

 

Jen José stojící za sosnou

tak zářící v západu slunce

- spojení rukou a srdcí…

 

Kdo vás nechal, nevděční,

skrýti si tvář v chladivém zelí?

Proč nutíte polibky vlahé rty

šeptati zmlkle v přemýšlení?

 

Kdo vám pošlapal košíček

 

Otokar Březina:

 

V šílených vírech nekonečných závratí,

zahořklým popelem věčných soumraků,

tisíce mlčenlivých duší jako opilci prokletí,

vešla jsi ty – dokonalá v zelí zázraků.

 

A hudba pramenů na napjatých nervech

hrajících krvavé sonety

v pošlapaném koši extase,

v étheru bezedných propastí

a v bledých par přízraků.

 

Před velkými dveřmi Poznání

stáli tu mlčky,

On, Ty a zelí.

 

Francois Villon:

 

Balada o couravé Nandě

 

Lisetko, Žando, Marvelli,

Fanetko, Káčo uličnice,

páteři, žáčci nesmělí,

namalované krasavice,

stírejte slzy, palte svíce.

Zní poslední má serenáda.

Couravé nandy není více –

vzpomeňte na ni, na neřáda.

 

Ty její horké pocely,

ten žár, když vklouzla do světnice,

a vyváděla v posteli,

žes zapomněl i na štěnice.

To byla k sakru milostnice.

A měla vám mě holka ráda.

Byla jak burtskej ořech v mlíce –

vzpomeňte na ni, na neřáda.

 

Zrovna minulou neděli

vyšla, jak byly tyhle hice,

pytlačit někam do zelí.

Přišel tam Pepík, zblejsk ji v trice

a dal jí košem do palice.

Chudinka, byla ještě mladá,

zhasla hned jako malá mšice –

vzpomeňte na ni, na neřáda.

 

Poslání:

Nožičky měla gazelí,

široké boky, úzká záda

a teď je, chudák, s anděly –

vzpomeňte na ni, na neřáda.

 

Vítězslav Nezval:

 

Poema

 

Bylo to jednou z jitra v neděli,

Nanynka, které přezdívali Nelly,

šla trhat zelí, zelí, zelí.

 

Bylo to zelí - nebo bolehlav.

Dopitá láhev. Deset černých káv.

Rodí se báseň. Haf, haf, haf.

 

Zavřená kniha. Otevřený hrob.

Doluji verš jako zlatokop.

A košíček je trop, trop, trop.

 

Marie Pujmanová:

 

Šťastné dítě v chatrných šatičkách

na boso chodila Nanynka, dívka rozmilá.

Po poli běhala celý den.

Doma byl hlad.

 

Pepík, syn kulaka

na poli přepad ji.

Košík i poctivost,

všechno tak ztratila

pro hlávku zelí.

 

Únor vše změnil.

 

Na velkých lánech společně roste

pro všechny zelí.

Kulaci zmizeli, není jich více,

s úsměvem šťastným s traktorem jezdí

a s malým Pepíčkem – Nanynka – družstevnice.

 

Vladimír Majakovský:

 

Ratata bum

                      hromy

                                        třeskly,

Nanda se

                   pro večeři

                                           krade.

Loupežník v zelí

                             drzý,

                                          smělý,

                                                        na ni tam číhá.

Tma je

                  všude.

Rozlámal košík.

                          Rozkop jak smetí.

Přes pole

                     zleva

                                   levá

                                                 levá

Krasnoarmějci

                              letí.

Přilehnou k líčku

                               na políčku,

zadrhnou kulaku

                              kol hrdla smyčku.

Za všechny,

                     za Rus,

                                           za Revoluci.

Za krásu dychtivou

                                bubnujte

                                                  kluci.

Kdo je tu pánem,

                             kdo tady

                                                  velí?

Komisař rudý

                           rozkročen

                                                   v zelí.

 

Konec.