Čas předvánoční

Čas předvánoční.

Už jsou tu zase – Vánoce. A to se mi zdá, jakoby nedávno skončily. Advent, který má u nás neměnnou podobu, kam až moje vzpomínky sahají. Advent s nemocemi. Když jsem byla malá, kazila jsem Ježíška já a on se mnou běhal po doktorech. Když jsem měla sama děti, běhal i s nimi. A pak se narodila vnoučata. Tradice se opakovala a já vzpomínám na kašlajícího dvouletého vnoučka, který s brekem utekl od stromečku a schoval se za záchodovou mísu, odkud jsme ho nemohli vytáhnout. O vnučce ani nemluvím. Na tu sedne viróza už v září se začátkem školního roku. Jako úča funguje asi tak, jako mandle v krku. Zachytí od dětí každý bacil. A moje jinak otužilá dcera, která chodí do místního lomu plavat od dubna do října (letos i jednou v listopadu),  před Vánoci vždy omarodí. Teď je na penicilinu a přesvědčená, že my ty Vánoce tak dobře, jako ona neumíme. Čili u nás platí přání: „hodně zdraví“  už o Vánocích, nečekáme na noc před Novým rokem.